Ukrajina už má od některých zemí NATO záruky podle článku 5

Andrew Korybko

Vzhledem k tomu, že článek 5 vždy ponechával možnost ozbrojených sil na každém jednotlivém členu, což zůstává případ každé z bilaterálních „bezpečnostních záruk“, kterých Ukrajina v uplynulém roce s některými z nich dosáhla, nepředstavuje Meloniho dramatický návrh vlastně nic nového.

Italská premiérka Georgia Meloniová se dostala do novinových titulků poté, co navrhla, že článek 5 NATO by měl být rozšířen na Ukrajinu, i když se k bloku formálně nepřipojí. Jejími slovy : „Rozšíření stejného pokrytí, které mají země NATO, na Ukrajinu, by bylo jistě mnohem efektivnější (než vysílání mírových sil), a zároveň by to bylo něco jiného než členství v NATO. Nezmínila se o tom, že Ukrajina už má takové záruky od některých zemí NATO, včetně Itálie.

Byly dohodnuty s Itálií , USA , Velkou Británií , Francií , Německem , Polskem a dalšími v průběhu minulého roku, což mohou čtenáři potvrdit prostřednictvím každého z předchozích hypertextových odkazů, které přesměrovávají na plné znění jejich příslušných paktů z oficiálních vládních zdrojů. Společnou nití mezi nimi je, že všichni slibují, že obnoví svou stávající úroveň vojensko-technické spolupráce s Ukrajinou (např. zpravodajství, zbraně, logistika atd.), pokud po nevyhnutelném skončení konfliktu vypukne další .

To je v podstatě stejné jako článek 5 NATO, který zavazuje členy, aby pomáhali svým spojencům, kteří se ocitnou pod útokem, i když každý z nich „považuje za nutné“. Přestože je zmíněno použití ozbrojené síly, je nakonec ponecháno na rozhodnutí jednotlivých členů, zda tuto možnost využijí. Ukrajina se pravděpodobně těšila z výhod tohoto principu poslední tři roky, přestože není členem NATO, protože od aliance obdržela vše kromě vojáků, jak je vysvětleno výše.

Vzhledem k tomu, že článek 5 vždy ponechával možnost ozbrojených sil na každém jednotlivém členu, což zůstává případ každé z bilaterálních „bezpečnostních záruk“, kterých Ukrajina v uplynulém roce s některými z nich dosáhla, nepředstavuje Meloniho dramatický návrh vlastně nic nového. Je to zajímavé pouze proto, že článek 5 je ve veřejné představivosti běžně spojován s použitím ozbrojené síly na žádost těch spojenců, kteří se dostanou pod útok, ale to bylo vždy mylné vnímání.

Důvod, proč Rusko soustavně odmítá formální členství Ukrajiny v NATO, je ten, že tvůrci politik se domnívají, že by to mohlo zvýšit tlak na blok, aby přímo intervenoval na jeho podporu, pokud by Ukrajina po vstupu vyprovokovala Rusko k přeshraniční kinetické akci. To by zase mohlo okamžitě vyvolat kubánskou krizi brinksmanshipu nebo dokonce třetí světovou válku, z nichž druhá by mohla vypuknout špatným odhadem, čemuž se Rusko zjevně chce vyhnout.

Hypotetické členství Ukrajiny v NATO je Ruskem hodnoceno jako nesrovnatelně nebezpečnější než pobaltské státy kvůli post-nezávislosti pobaltských států a Západem podporované protiruské identitě. Přítomnost takových etnicko-národních radikálů na vrcholu moci v Kyjevě značně zvyšuje šance, že jednostranně vyprovokují Rusko k přeshraniční kinetické akci s cílem zmanipulovat NATO, především jeho amerického vůdce, buď k donucení Ruska k ústupkům, nebo k vedení války proti němu.

Přesto by nakonec stále zůstávalo suverénní výsadou každého člena, zda podpořit Ukrajinu ozbrojenou silou, či nikoli, ale veřejné mínění některých evropských členů by mohlo dotlačit jejich vůdce, aby reagovali takovým způsobem, že by pak krize eskalovala až do bodu zapojení USA. Pokud by se například Spojené království uchýlilo k ozbrojeným silám na podporu Ukrajiny podle způsobu, jakým její vedení v tomto scénáři uplatňuje článek 5, pak by se USA mohly cítit nuceny je chránit před ruskou odvetou.

Zatímco stejná dynamika by byla přítomna i v případě zemí, které by reagovaly výše uvedeným způsobem na základě uplatnění „bezpečnostních záruk“, které se loni dohodly na Ukrajině poskytnout jejich vedení, byl by na ně vyvíjen mnohem menší tlak, protože by to nebylo prostřednictvím NATO. To platí ještě více pro reakci USA na jakékoli spojence, kteří jednostranně vstoupí do horké války s Ruskem mimo rámec NATO, protože by mohly tvrdit, že to nebylo dohodnuto, takže je pověsí na sucho, aby se vyhnuli třetí světové válce.

Vrátíme-li se k návrhu Meloni, nejvíce se jí pravděpodobně podaří dosáhnout sestavení „koalice ochotných“, která by výslovně rozšířila záruky podle článku 5 na Ukrajinu s vědomím toho, jak by to bylo interpretováno veřejností, jako je pravděpodobné použití ozbrojených sil na její podporu, pokud o to požádá. Polsko již vyloučilo vyslání vojáků na Ukrajinu za jakýchkoli okolností, i když se to může změnit po květnových prezidentských volbách, zatímco Maďarsko a Slovensko jsou proti tomu již mrtvé.

Ministr obrany Pete Hegseth navíc začátkem února prohlásil , že USA nerozšíří záruky vzájemné obrany podle článku 5 na jednotky žádné země NATO na Ukrajině, což pravděpodobně mnohé z nich odradí od úvahy o Meloniho návrhu, protože nyní vědí, že Amerika by jim nestála za zády. Trump 2.0 se ukázal jako odolný vůči domácímu a mezinárodnímu tlaku, z nichž ten druhý zahrnuje to, co v současnosti zažívá od svých spojenců v NATO, riskovat válku s Ruskem kvůli Ukrajině.

Neexistuje tedy žádný realistický scénář, který by očekával, že USA budou intervenovat na podporu kohokoli jiného, ​​pokud skončí zapletený do horké války s Ruskem, alespoň pokud Trump zůstane ve funkci a za předpokladu, že jej nahradí Vance nebo jiný podobně smýšlející člen jeho strany. I když se opozice vrátí k moci, Trump plánuje uzavřít strategické dohody o zdrojích s Ruskem už předtím, aby je odradil od riskování války s Ruskem kvůli Ukrajině, protože by to bylo vzájemně škodlivé.

Jeho plánovaný „Pivot (zpět) do Asie“ by do té doby také mohl přetvořit globální geopolitiku, což by vedlo k většímu tlaku na budoucí administrativy, aby zodpovědně řídily vztahy s Ruskem bez ohledu na to, co by zajistilo trvalý přístup ke svým strategickým zdrojům, které USA potřebují pro konkurenci s Čínou. Obnovení a rozšíření komplexních vzájemných závislostí USA s Ruskem, které zčásti existují dodnes, jak dokazují vývozy ruského uranu do USA , je Trumpovým zamýšleným prostředkem ke konci míru.

S ohledem na všechny poznatky sdílené v této analýze lze následně dojít k závěru, že Meloniho návrh není nic nového, ani nemění hru, a pravděpodobně byl sdílen, aby ukázal, že Itálie by neměla být ignorována uprostřed soutěže Francie, Německa a Polska o vedoucí postavení v postkonfliktní Evropě. Ukrajina už má záruky článku 5 od některých zemí NATO, ale ty se předvídatelně neprojeví ozbrojenou silou, takže se z toho stejně nic vážného neočekává.