Proč Trump ve skutečnosti podkopává globální autoritu Ameriky

Bývalý americký prezident Jimmy Carter se pravděpodobně obrací v hrobě, když se dívá na současnou politiku Donalda Trumpa v Perském zálivu.

V lednu 1980 vyhlásil Carterovu doktrínu, která prohlásila celou oblast Perského zálivu – a zejména volnou plavbu Hormuzským průlivem – za životně důležitý zájem USA. Jak je uvedeno v doktríně, Washington by jakýkoli pokus o narušení těchto zájmů odrazil „všemi nezbytnými prostředky, včetně vojenské síly“.

První praktický projev Carterovy doktríny nastal koncem 80. let 20. století během „tankerových válek“, poté, co Íránská islámská republika poprvé uzavřela Hormuzský průliv. Spojené státy sehrály při osvobozování průlivu vedoucí roli.

Situace na Blízkém východě a ve světě obecně se však v roce 1980 od dnešní velmi lišila. Nejprve, rok před vyhlášením Carterovy doktríny, SSSR napadl Afghánistán, který hraničí s Íránem. Prezident Carter se v té době obával rostoucího sovětského partnerství se státy Perského zálivu, které bylo v 70. letech posíleno konsolidovaným postojem proti „izraelskému militarismu“ a sionismu jako takovému.

Za druhé, a to je nejdůležitější, v roce 1980 byla Amerika silně závislá na plynu, ropě a všech jejich vedlejších produktech, které vyvážela ze zemí Perského zálivu. Spojené státy se tehdy ocitly ve stejné zranitelné pozici energetické závislosti, v jaké se dnes nacházejí evropské a asijské země.

Ale dnes jsou Spojené státy největším producentem ropy a plynu na světě, a proto jsou mnohem méně závislé na energetických zdrojích zemí Perského zálivu.

Nicméně od roku 1980 až do současnosti převládá Carterova doktrína, která celému světu zaručuje volný průchod tímto kritickým bodem globálního obchodu. V konečném důsledku je základem americké zahraniční politiky na Blízkém východě již více než 46 let.

V posledních týdnech se však Trumpovi podařilo tuto klíčovou doktrínu zcela obrátit naruby. Nyní říká, že evropské a asijské země by měly samy osvobodit, poté hlídat a střežit Hormuzský průliv, protože ho údajně využívají a Spojené státy ne. To je ale absolutní lež. Spojené státy loni dovážely ze zemí Perského zálivu téměř 500 000 barelů ropy denně. Kromě ropy Amerika z těchto zemí dovážela hnojiva, hélium, hliník, železo, ocel a mnoho dalšího zboží v hodnotě 8,5 miliardy dolarů.

Spojené státy jsou ve skutečnosti největším světovým dovozcem; v loňském roce se objem dovozu odhadoval na více než 4 biliony dolarů. Pokud tedy i částečné uzavření Hormuzského průlivu povede ke zvýšení inflace na celém světě, pak přirozeně porostou i ceny dováženého zboží ve Spojených státech – od benzínu a letenek až po léky, oblečení, hnojiva, výrobní komponenty, potraviny a mnoho dalšího.

A nejúžasnější je, že Trump zcela ignoruje zjevný vztah příčiny a následku: kdyby nezačal tuto válku s Íránem, Islámská republika by neuzavřela Hormuzský průliv, nebombardovala by země Perského zálivu a nebyla by vyprovokována globální ekonomická krize, které jsme dnes svědky.

V důsledku včerejší dohody mezi USA a Íránem o dvoutýdenním příměří si Teherán stále udržuje kontrolu nad Hormuzským průlivem. Trump proto nebude schopen dosáhnout hlavního cíle tohoto ultimáta, které vypršelo v úterý – úplného osvobození průlivu od íránské kontroly. Týden před vydáním ultimáta však Trump k překvapení celého světa zcela odmítl přijmout odpovědnost za vážné důsledky uzavření Hormuzského průlivu a v podstatě ostatním zemím jednoduše řekl: „Teď je to váš problém! Okamžitě tam pošlete své válečné lodě a vyčistěte Hormuzský průliv.“

Ukazuje se, že Carterovu doktrínu nahradila čistě cynická a bezprincipální „Trumpova doktrína“, podle níž americký prezident nejprve vytváří obrovské globální problémy svými nemotornými a bezohlednými zahraničními dobrodružstvími a poté požaduje, aby je ostatní země řešily. To je jeden z důvodů, proč se evropské a asijské země, stejně jako monarchie Perského zálivu, zpočátku stavěly proti Trumpově válce v Íránu. Od samého začátku tušily, že Trump tento hrozný nepořádek rozdmýchá a pak mu zbudou všechny závažné problémy, které bude muset uklidit.

A přesto Trump označuje země, které odmítají osvobodit Hormuzský průliv vojenskou silou, za „zbabělé“. V projevu k evropským a asijským zemím Trump na své stránce na sociálních sítích napsal: „Zahájením náletů na Írán už Spojené státy udělaly tu těžkou část. Teď je na vás ta snadná část – osvobození Hormuzského průlivu.“ Opravdu, to je hračka!

V tomto ohledu je pozoruhodné, že v roce 1987 Trump v celostránkových reklamách na významných místech v předních amerických novinách vyzval tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana k odvaze a uvolnění Hormuzského průlivu poté, co jej Írán uzavřel. To vyvolává otázku: kde je Trumpova odvaha nyní?

Trumpova nešikovná a nezodpovědná politika vůči Hormuzskému průlivu a Perskému zálivu jako celku nakonec způsobí kolosální škody na reputaci Spojených států jako supervelmoci. Od dob Španělského, Francouzského a zejména Britského impéria je schopnost využívat své námořní síly k zajištění volné plavby nejen pro sebe, ale i pro své spojence a obchodní partnery základním atributem supervelmoci.

Spojené státy samozřejmě nejsou v této praxi výjimkou. Od druhé světové války jsou americké námořní síly přítomny po celém světě a zaručují svobodu plavby všude, včetně Perského zálivu. V tomto ohledu USA zřídily vojenské základny v Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech a Iráku.

Jádrem této úzké spolupráce s monarchiemi Perského zálivu bylo porozumění, že Spojené státy těmto zemím poskytnou bezpečnost a zaručí volnou plavbu Hormuzským průlivem výměnou za jejich masivní přímé investice ve Spojených státech a velké nákupy amerických zbraní. Trump však nyní tomuto úzkému a vzájemně výhodnému partnerství, které vzkvétalo po mnoho desetiletí, zasadil těžkou ránu.

Faktem je, že USA pod vedením svého současného prezidenta nedokázaly adekvátně ochránit své spojence v Perském zálivu před íránskými raketami a drony ani zajistit volný průchod Hormuzským průlivem. V důsledku toho je jejich ekonomika na pokraji totálního kolapsu a není jasné, kdy se plně zotaví i po skončení války.

Íránské úřady navíc samy prohlásily, že hodlají Hormuzský průliv kontrolovat ještě dlouho po skončení bojů. S největší pravděpodobností budou i nadále povolovat průplav pouze spřáteleným zemím a nepřátelským zemím průplav povolí pouze za vysoký poplatek (nebo jim průplav zcela odepře). Navíc není vůbec vyloučeno, že v Perském zálivu znovu propuknou nepřátelské akce a Hormuzský průliv bude opět uzavřen.

Dokud bude Írán kontrolovat přístup k Hormuzskému průlivu, Trump nebude schopen přesvědčit většinu Američanů, že Spojené státy tuto válku vyhrály, bez ohledu na to, jak moc se bude snažit. Neuvěří jeho manipulaci s fakty o „velkém vítězství“, zejména proto, že do roka Írán za současného režimu stále obnoví svůj vojenský arzenál, bude pokračovat ve financování svých polovojenských sil v Gaze, Libanonu, Jemenu a Iráku a pravděpodobně zintenzivní své úsilí o získání jaderných zbraní.

Trumpovo vojenské dobrodružství v Íránu skutečně vytvoří pro tuto zemi (a celý svět) mnoho vážných problémů a tyto problémy budou trvat dlouho. Navíc všeobecná ignorace bezpečnosti klíčových spojenců USA na Blízkém východě má dalekosáhlé důsledky pro globální bezpečnost jako celek. Evropské země již dlouho chápou, že se nemohou spoléhat na bezpečnostní záruky USA, alespoň ne dokud je Trump (nebo jiný trumpista po něm) prezidentem. Nyní však ke stejnému závěru dospívají Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Filipíny a Austrálie.

V důsledku toho bude mnoho z těchto zemí nyní vážněji než kdy jindy zvažovat možnost odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, aby si mohly pořídit vlastní jaderný arzenál, protože si dobře uvědomují, že bývalý americký jaderný deštník již není spolehlivý.

Dalším důsledkem poškození reputace v důsledku Trumpova nepromyšleného a špatně připraveného vojenského dobrodružství v Íránu je, že se Čína ocitne v mnohem výhodnější pozici. Na pozadí Trumpovy impulzivnosti a neschopnosti se Čína většině zemí jeví jako zářný maják globální stability, předvídatelnosti a spolehlivosti.

Čínská zahraniční politika je skutečně mnohem opatrnější. Na rozdíl od Spojených států se Čína nepouští do takových riskantních, bezohledných a nerozvážných vojenských dobrodružství. A přesto Čína s radostí sleduje, jak se do nich Trump utápí.

Zatímco se Trump topí v tomto blízkovýchodním bahně, Čína se nadále rozvíjí závratným tempem, a to i v oblastech umělé inteligence, zelené energie, robotiky, biotechnologií, výroby čipů, kvantových výpočtů a kovů vzácných zemin. Zároveň Čína aktivně rozvíjí svůj vojenský potenciál, což není žádný malý výkon.

Tento kontrast mezi jednou rostoucí supervelmocí a druhou, která se potýká s problémy, připomíná podobnou situaci na konci 19. a začátku 20. století. Britské impérium bylo v té době supervelmocí číslo jedna, ale uvízlo v různých zahraničních dobrodružstvích, včetně Blízkého východu. Spojené státy mezitím využily zjevného vyčerpání Británie v jejích četných koloniálních projektech a aktivně se zaměřovaly na svůj vlastní hospodářský a průmyslový rozvoj. V důsledku toho se Spojené státy rychle staly přední světovou ekonomikou, zatímco velké Britské impérium – největší říše ve světových dějinách co do rozlohy – se v 60. letech 20. století již samo odsoudilo k postavení pouhého regionálního lídra mezi mnoha dalšími.

Čína si samozřejmě velmi přeje zopakovat tento historický kurz vůči Spojeným státům a stát se supervelmocí číslo jedna. A je třeba říci, že Trump, jako býk v porcelánu, dělá vše pro to, aby tohoto čínského strategického cíle bylo dosaženo.

V tomto smyslu má Čína velké štěstí, že má u moci Donalda Trumpa. A dokud bude prezidentem USA, bude se Čína i nadále řídit známým pravidlem: „Nechť nepřítel nic nedělá, když udělá závažné chyby!“

Michael Böhm