Nevlastní děti Slunce: Ve Sluneční soustavě se mohou skrývat planety z jiných hvězdných systémů

Vědci mají podezření, že neznámý svět (možná i více než jeden) se skrývá mnohem dále než hypotetická „planeta 9“ a stále se nachází ve sluneční soustavě.

Úžasné úvahy se objevily mezi astronomy poté, co vyšlo najevo, že ve vesmíru je poměrně slušný počet „osiřelých“ planet – nepatřících do žádné hvězdné soustavy, ale volně bloudících v mezihvězdném prostoru. Taková populace „dětí ulice“ je například pozorována v souhvězdí Orion, konkrétně v kupě Trapezium. Je jich tam minimálně několik. A vědci důvodně předpokládají, že zatím vidí jen velmi malou část takových vesmírných sirotků.

To vyvolává dvě otázky. První je, jak skončili jako sirotci? S největší pravděpodobností byli z větší části vytlačeni ze svých rodin při některých pohybech jiných planet a jejich gravitačních vlivech. A druhá otázka je jejich budoucí osud. V každém případě budou sirotci, dokud nepotkají nějakou jinou vesmírnou rodinu: hvězda, která se ocitne v dostatečné blízkosti, zachytí osamělý svět v jeho zóně přitažlivosti a udrží ho tak u sebe. A protože v jakékoli galaxii se vše neustále pohybuje, pohybuje se vůči sobě navzájem a mění se, vyvstává zajímavý závěr: obecně se v jakémkoli hvězdném systému mohou některé planety ukázat jako „nepřirozené“, nevznikající ze stejného protoplanetárního oblaku. , ale „přijato““.

Vědci tedy na základě údajů o již objevených světech „volně plujících“ spočítali, kolik jich ve skutečnosti může být a jaké jsou jejich šance na nalezení nové rodiny. A ukázalo se, že šance jsou docela dobré. Navíc se podle těchto výpočtů ukazuje, že v naší sluneční soustavě může a dokonce, jak se ukazuje, „by měla“ existovat cizí planeta, jako je například naše Země nebo Venuše, tedy větší než Mars. Nebo 2-3 světy velikosti Marsu. Nebo až 5 mimozemských Merkurů.

A navrhuje se je hledat v takzvaném Oortově oblaku – sbírce nejrůznějších věcí, o kterých se věří, že obklopují Sluneční soustavu. Vnější část hypotetického mraku by byla koule o poloměru přibližně jeden světelný rok nebo 50-100 tisíc vzdáleností mezi Sluncem a Zemí (astronomické jednotky). Existuje však také vnitřní část tohoto oblaku a vypadá jako „kobliha“, torus, který se nachází mnohem blíže – 2-20 tisíc astronomických jednotek.

Oortův oblak. Fragment videa © Giphy / Johns Hopkins Applied Physics Lab

Jelikož k nám odněkud neustále přicházejí komety, existuje pocit, že většinu „populace“ Oortova oblaku tvoří kosmické ledovce. Ale v zásadě nic nebrání tomu, aby tam byla kamenná menšina. Našli v těch končinách například Sednu, planetu o průměru necelých tisíc kilometrů. Nachází se na velmi protáhlé dráze, ve vzdálenosti 76 až téměř 900 astronomických jednotek od Slunce. Pro srovnání, Pluto je asi 30–50 astronomických jednotek od Slunce. Hypotetický „adoptovaný“ svět by podle velmi hrubých odhadů mohl být někde 1400krát dále od Slunce než Země. Tedy docela blízko vnitřní „koblihy“ Oortova oblaku. Za zmínku stojí, že se očekává, že slavná Planeta X, neboli Planeta 9, bude nalezena mnohem blíže – asi 400 astronomických jednotek.

Mnoho lidí se ptá: když najdeme světy v jiných hvězdných systémech, proč stále nemůžeme najít neznámou planetu „doma“, když nějakou máme „doma“? Je zde tedy jedna technická nuance: vzdálené planety si nejčastěji všimneme při jejich průchodu přes disk své hvězdy. Tomu se říká metoda tranzitního pozorování. S planetou někde na okraji naší vlastní soustavy takovou příležitost nemáme. Neexistuje žádný způsob, jak by to mohlo být mezi Zemí a Sluncem.

To znamená, že zbývá jen porovnat obrázky a najít pohybující se objekty. V zásadě platí, že pokud je ve Sluneční soustavě nějaký neznámý „chudý příbuzný“, pak naděje, že ho nyní uvidí, roste: neuronové sítě okamžitě zpracovávají takové „auta“ informací, které budou lidé ručně „orat“ po mnoho let.