Eutanazie: Smrt na rozkaz

Mezinárodně se požadavky na eutanazii stále více uvolňují. I duševně nemocní lidé si nyní mohou zvolit asistovanou smrt. O debatě na hranici lidskosti.

od Elíšy Davida

Mělo by být možné, aby člověk zemřel nezávisle a důstojně? Tato otázka je etická, kterou lidé nechtějí řešit. V neposlední řadě proto, že je těžké si představit, jak beznadějní musí být ti lidé, kteří požadují a chtějí používat eutanazii. Německý trestní zákoník obsahuje paragraf 217, který trestá komerční propagaci sebevraždy až třemi lety vězení.

Je ale napsáno kurzívou a uvádí, že Spolkový ústavní soud jej v roce 2020 prohlásil za neplatný. Podle rozsudku je odstavec neslučitelný s čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 základního zákona. Existuje právo na život, ale žádná povinnost žít.

V debatě o legalizaci eutanazie se vlastně vždy mluví o trpících, nevyléčitelně nemocných lidech, kteří jsou již na sklonku života. Trpí chronickou bolestí, nikdy neopustí nemocniční lůžko a jsou osamělí mezi hadičkami a pípajícími přístroji. Nechtějí být nadále nuceni žít. Omezený horizont, který zdravý člověk pro takový osud má, a také přesvědčení, že žádný život není nedůstojný, stále umožňují empatii touhu po smrti nějak pochopit.

Ale co když lidé, kteří chtějí ukončit svůj život eutanazií, nemají žádnou fyzickou bolest, žádnou chmurnou diagnózu, když jsou stále na začátku svého života? Co když chtějí jen zemřít, protože jsou v depresi? Pokud by v Německu existovala možnost eutanazie, jaké by byly její hranice? Na tuto otázku dosud zákonodárce neodpověděl. To ale neznamená, že lidé mezitím nepokračují v zabíjení – a že nejsou lidé ochotní jim pomoci.

Tři roky vězení za napomáhání smrti

Minulé pondělí vynesl berlínský krajský soud verdikt, který se očekával jako milník v této debatě ještě před ukončením procesu. Berlínský lékař Christoph Turowski byl souzen za to, že údajně pomohl své pacientce, sedmatřicetileté ženě trpící těžkými depresemi, pokus o sebevraždu a na druhý pokus jí způsobil smrt. Soud se zaměřil zejména na jednu otázku: Byla Isabell R. natolik rozumná, aby souhlasila se svou smrtí?

Tříletý trest vězení, ke kterému byl Turowski jako nepřímý pachatel v méně závažném případě odsouzen za zabití, se zdá jako jasná odpověď, ale ve skutečnosti tomu tak není. Rozhodující byla nakonec ambivalence přání oběti smrti. Od tohoto přání se prý opakovaně distancovala v SMS zprávách, které si ti dva neustále psali. Konkrétně to prý popsala jako „konstantu tam a zpět“ ráno v den činu, za což se omluvila.

Rozsudek ještě není pravomocný a lékař už oznámil, že se proti němu chce bránit. A podle zpráv z tisku prý předseda senátu dokonce uvítal odvolání, aby tuto zásadní otázku mohl nejvyšší soud objasnit. V Německu se již vyskytly případy, kdy byli lékaři zproštěni viny za napomáhání sebevraždě – včetně samotného Turowského, který již v roce 2013 poskytl pomoc při sebevraždě jinému dlouholetému pacientovi s chronickým střevním onemocněním.

Byl zproštěn viny v případu, který v roce 2019 dokonce skončil u Federálního soudního dvora. Kromě jednotlivých případů je jedna věc zcela zřejmá: existuje rozdíl v hodnocení mezi asistencí při sebevraždě u pacientů s duševním onemocněním a pacientů s tělesnými chorobami. Je také jasné: Pokud depresivní člověk vysloví sebevražedné přání, je zřejmou reakcí všech – a především lékařů – chtít člověka od tohoto přání odradit a ne jej podporovat a realizovat.

Když depresivní chtějí zemřít

Paralelně se velmi podobný případ odehrává v Nizozemsku. Mladá žena, 28 let, je v těžké depresi a má diagnózu autismus a ADHD. Chce zemřít. To je v přítomném čase, protože v současné době je stále naživu. V Nizozemsku jsou zákony jiné než v Německu. Aktivní eutanazii zavedla v roce 2002 jako první země na světě. Řečeno na rovinu, využít toho může kdokoli – i děti od 12 let se souhlasem jejich zákonných zástupců nebo osoby s demencí, pokud je k dispozici písemná závěť. Lékař provádějící zákrok musí diagnostikovat, že pacient je nevyléčitelně nemocný a trpí nesnesitelně.

Mladá Zoraya nemá skutečnou práci a nikdy neměla ambice dokončit si vzdělání. Ale žije v krásném domě se svým partnerem a jejich kočkami. Je fyzicky zdravá, ale její žádost o eutanazii byla schválena. Datum její smrti je stanoveno na květen. V článku Free Press mluví o svém přání zemřít. I o tom, že se vlastně bojí umírání. Lékař jí prý ale řekl, že má nevyléčitelné deprese. „Nic víc pro tebe nemůžeme udělat.“ „Nikdy se to nezlepší,“ řekla jí prý.

Zoraja se pak rozhodla, že chce zemřít. „Vždy mi to bylo jasné: Pokud se věci nezlepší, už to nesnesu.“ V článku není nic o reakci jejího přítele na toto rozhodnutí. Sama Zoraja pouze popisuje, že se s ním už rozhodla na procházce v lese, pod kterým stromem má pohřbít její popel. Nechce hrob, protože nechce přimět své příbuzné k práci. A pohřeb nechce, protože si nemyslí, že by tam někdo z jejích přátel chtěl jít.

„Dobře se vyspěte,“ měl by říct lékař

V květnu k ní přijde lékař, říká Zoraya. Aby se uklidnila, dá si s ní kávu a popovídá si s ní. Když je připravená, lehne si na lehátko a po opakovaném souhlasu dostane injekci. „Dobře se vyspi,“ má jí říct doktor. Normálně by lékaři v této situaci řekli „Hezký výlet“, ale Zoraya to nechce: „Mějte hezkou cestu? Nikam nejdu!“ Všechno na tomto případu je přitažené za vlasy. Že její přítel v tom všem tak podporuje, že si evidentně myslí, že je nehodná, že to s ní její doktor tak vzdal. Jestli chce Zoraya tak moc zemřít, jestli je tohle všechno tak nezastavitelné, proč nespáchala sebevraždu? Možná proto, že si netroufá, protože by s tím neprošla? Je to volání o pomoc, touha, aby ji její přítel, rodina, přátelé zastavili?

Podobný případ se stal také v Kanadě. Tam chtěl 27letý muž, který neměl žádné fyzické onemocnění, vyhledat pomoc při sebevraždě. Opět podle jiných zákonů. V poslední době došlo v Kanadě k obzvláště velkému počtu skandálů s eutanazií. Lékařská pomoc při umírání (MAiD) zde byla zavedena v roce 2016. Zpočátku to bylo dostupné pouze pacientům, kteří byli nevyléčitelně nemocní. Nejčastějším důvodem je těžká, pokročilá rakovina. V roce 2021 však došlo k rozšíření cílové skupiny. Výhodu MAiD mohou využít i lidé, kteří jsou nevyléčitelně nemocní, ale nebudou muset v blízké budoucnosti zemřít. Jsou však nutné zprávy od dvou lékařů.

Kanada je často kritizována za to, že eutanazie je příliš snadno dostupná a někdy ji dokonce nabízejí lékaři. Tvrdí se, že MAiD často používají lidé, kteří ve skutečnosti nechtějí zemřít. Nechtějí být ale zátěží nebo si nemohou dovolit léčbu či vhodnou péči. Možná právě ztratili naději na dobrou lékařskou péči.

Dvě zprávy ukončí život

Případ sedmadvacetileté dívky, známé pouze pod zkratkou MV, je především o jejím otci (označovaném jako WV). Jednoho dne se jeho dcera, která je stejně jako Zoraya autistická a má ADHD, rozhodla zemřít. Její rodiče byli v šoku – protože nevěděli, jakou má nemoc, je fyzicky zcela zdravá. Ale po dvou kolech MV našla dva lékaře, kteří jí poskytli potřebné zprávy. Její otec žaloval s tím, že jeho dcera má neodhalenou duševní chorobu, a proto nemůže účinně souhlasit s eutanazií.

Opakovaně se také pokoušela získat diagnózy nemocí od různých lékařů, ale vždy se ji nepodařilo diagnostikovat. Soud byl ale kanadským zákonem donucen rozhodnout v jeho neprospěch. I když musíte být nevyléčitelně nemocná, dcera nemusela soudu sdělovat, jakou nemoc má, ani příznaky – pouze to, že prošla procesem žádosti správně a že je způsobilá být nevyléčitelná dvěma lékaři. Její rodiče stále nevědí, jaká nemoc dělá její život tak nesnesitelným.

Složitá je otázka, zda by duševně nemocní lidé měli mít možnost souhlasit se svou smrtí a požádat o eutanazii. Spolkový ústavní soud ve svém zásadním rozhodnutí, kterým zrušil § 217 trestního zákoníku, rozhodl, že lidé mají mít možnost ukončit svůj život v jakékoli situaci a vyhledat k tomu pomoc. I duševně nemocní lidé. Bez ohledu na to, v jaké životní situaci. Můžete zkusit všechno, abyste je odradili, ale nemělo by docházet k hodnocení důvodů a nakonec musíte rozhodnutí přijmout.

Otázka zdravého rozumu

To samozřejmě neruší vše. Osoba, která si přeje zemřít, musí být schopna toto přání učinit nezávisle a nezávisle. Ale ve skutečnosti vás to nutí chodit v kruzích. Jak může člověk „rozumně“ souhlasit se svou smrtí, aniž by mu chyběl zdravý rozum? Vlastně to není vůbec možné – zvláště v případě deprese, jejímž příznakem mohou být sebevražedné myšlenky. Pokud souhlasíte s jeho smrtí, souhlasíte s jeho smrtí. A to by neudělal žádný rozumný člověk.

Tento paradox se však zásadně vztahuje i na eutanazii, a to i pro fyzicky nemocné. Určitě existují extrémní případy, jak bylo popsáno na začátku. Ale pokud chcete zemřít kvůli nemoci, děje se to také ve vaší hlavě. Předně je jasné, že průměrný člověk – ani s mírnými depresemi, sennou rýmou, zlomeným srdcem, postižením, krátkozrakostí a problémy, které má – nechce zemřít. Touha po smrti není normální, ale je ze své podstaty patologická.

A objevuje se další debata, která je nespravedlivě zastíněna debatou o eutanazii. Stala se eutanazie nápravou lékařských chyb, špatné zdravotní péče a špatných lékařů? Při zkoumání tohoto článku jsem mluvil nezávisle s různými psychology. Všichni se shodli: Neexistuje nic jako zcela neléčitelná deprese. Pacienti mohou mít vždy nějaké postižení, ale pomocí psychoterapie se mohou naučit žít normální život nebo se v případě nouze nechat léčit léky. Smrt všech tří žen je v podstatě zbytečná.

Je to všechno jen zastírání?

Začíná debata o eutanazii příliš pozdě? Měli byste začít s lékařskou péčí? Nedávno se na titulní strany dostal zvláště názorný a tragický případ Kanaďana Normanda Meuniera. Šestašedesátiletý muž zemřel 29. března 2024. Meunier měl od roku 2022 paralyzované ruce a nohy. Ale to nebyl důvod, proč chtěl zemřít. V důsledku několika závažných virových onemocnění byl přijat do nemocnice k ústavní léčbě. Tato nemoc také nebyla důvodem jeho přání zemřít. To se vyvinulo až v průběhu a zejména v důsledku jeho pobytu v nemocnici.

Díky své paralýze byl samozřejmě schopen samostatného pohybu jen velmi omezeně. Jeho žena informovala ošetřující personál, že Meunier potřebuje speciální matraci kvůli svému stavu, ale nemocnice ji neměla na skladě. Čtyři dny ležel Meunier na nosítkách na pohotovosti ve stejné poloze. Tlak vaší tělesné hmotnosti při ležení může způsobit dlouhodobé poškození zvláště namáhaných částí vašeho těla, což je efekt, který je také známý jako proleženiny.

Pacienti jako Meunier jsou na to citliví, a proto je musí ošetřovatelský personál v nemocnici tyto pacienty ve skutečnosti pravidelně obracet. Jinak se mohou vytvořit i hluboké rány – jako tomu bylo u Meuniera: na hýždích se mu vytvořil dekubit, kterým se obnažily svaly a kosti a byly viditelné v otevřené ráně, tato otevřená rána měla průměr několik centimetrů.

Proces hojení takových ran je dlouhý a bolestivý. Meunier zpočátku podstoupil několik operací, při kterých byla odstraněna mrtvá tkáň, aby se podpořil proces hojení. Ale v určitém okamžiku už nechtěl snášet utrpení a rozhodl se ukončit svůj život prostřednictvím MAiD. „Nechápu, jak se to může stát, protože matrace je ta nejzákladnější věc,“ řekla jeho žena Radio-Canada . Meunier už dříve utrpěl zranění v důsledku proleženin, ale žádné nebyly tak extrémní jako jeho poslední.

Letáky propagující smrt

„Lékařská pomoc při umírání je snazší a pravidelněji dostupná než některá z nejzákladnějších péče,“ řekla CBC Canada Trudo Lemmens, profesorka zdravotnického práva na University of Toronto . Mnoho pacientů nechce být zátěží. „A pak zdravotní systém odpoví: No, máte přístup k lékařské pomoci při umírání.“

V případě Němky Isabell R. bylo jedním z těžišť procesu: do jaké míry měla proces ve vlastních rukou a do jaké míry ji její lékař použil jako jakýsi bezduchý nástroj proti sobě tím, že vložil přístup do žílu, aby mohla aplikovat smrtící drogu? V Německu neexistuje jednotná právní úprava, a proto musí soud pracovat s řadou trestných činů zabití: vražda, zabití, zabití na požádání – jako s každou jinou vraždou. V Německu kriminální právníci volají po tom, aby se to změnilo a aby bylo konečně zajištěno jasno.

Ale bylo by to opravdu lepší? Když o tom rozhodnou lékařky, jako v případě Zorayi, které rezignovaly na své pacienty? Pokud nebudou znalecké nálezy zpochybňovány soudy, jako v případě MV? Když oběti lékařského selhání lékařů volí sebevraždu lékařů, jako v případě Meuniera?

Jedna věc je každopádně jasná: chyby se nevyhnutelně stávají – ať už s regulací, jako v Kanadě a Nizozemsku, nebo bez, jako v Německu. Ale bude nevyhnutelně více chyb, protože bude více případů. A jsou způsobeny chybami v systému, problémy, které nejsou opraveny. A když je v nemocnici na letácích k dispozici cesta ze smrti.