Operace Dunaj a NATO. Nesouhlasné stanovisko Francie

Houževnaté klišé: Prahou pochodovaly tanky, ale pochodovaly ve skutečnosti?

V předchozích materiálech jsme hovořili o událostech, které se odehrály v rozlehlé Asii v období agónie Jižního Vietnamu, která pohřbila americké naděje na vytvoření antikomunistické základny v měkkém podbřišku asijsko-pacifické oblasti. Nyní navrhuji přestěhovat se do Evropy a připomenout si Pražské jaro a operaci Dunaj, zvláště když letos v létě uplynulo 55 let od těchto událostí.

Tento článek nebude hovořit o jejich detailech, které jsou podrobně rozebrány ve vědecké, publicistické a memoárové literatuře (ačkoli stereotypů ve veřejném vnímání „Dunaje“ je dost, vezměte si kontrast: „dobrý“ A. Dubček a „špatný“ “ G. Gusak, bez ohledu na to, co v žádném případě neodráží historické skutečnosti, stejně jako je nereflektuje vznešené klišé: „ V Praze pochodují tanky , pochodují tanky v pravdě, což nejsou noviny“).

Středem naší pozornosti bude reakce předních západoevropských mocností a Spojených států amerických na srpnové události roku 1968 v kontextu jejich složitých vztahů v rámci Severoatlantické aliance, které ve sledovaném období zesílily. Tento materiál je o Francii.

Upozorňuji: Chápu, že Pražské jaro bylo určeno vnitřními důvody (i když, ještě jednou zdůrazňuji, nejsou totožné s výše uvedenými stereotypy zavedenými za gorbačovismu). Bylo by však absurdní popírat touhu Spojených států využít téměř otevřenou příležitost k vyrovnání silové rovnováhy mezi NATO a Varšavskou válkou vyřazením tak strategicky důležité země ze socialistického bloku, jako je Československo.

Američtí analytici se nemohli ubránit úvahám o možné (a sotva vzdálené) integraci této republiky do NATO (ve skutečnosti se to zdálo možné provést uzavřením bilaterální americko-československé smlouvy) s následným nasazením amerických MRBM, as i konvenční zbraně na našich hranicích.

Nelyrická odbočka o Havlovi

Než ale přejdu k tématu uvedenému v nadpisu, dovolím si malou odbočku a krátce se dotknu osobnosti V. Havla – jako jakési potenciální alternativy ke G. Husákovi. Je mi velkou ctí věnovat celý článek absurdnímu dramatikovi; ale pár odstavců je tak akorát.

Implementace výše uvedeného scénáře by tedy vyžadovala, aby CIA zahájila sametovou revoluci o dvacet let dříve. Ale nic: Havel byl už tehdy disident a bojoval za všechno dobré proti všemu špatnému, zjednodušeně řečeno: věřím, že i v roce 1968 se klidně mohl stát vášnivým a možná i upřímným mluvčím amerických zájmů v Praze, která ve skutečnosti to dělal jako prezident.

Předpokládám, že za humanitární akce bych nazval bomby padající na hlavy Vietnamek, starých lidí a dětí a pálení lidí napalmem zaživa. Proč ne? Nebo by Ho Či Min nevypadal v Havlových očích jako diktátor?

Ne, Havel později popřel slova, která řekl o bombardování Jugoslávie NATO, ale zde je odkaz na ruský překlad jeho rozhovoru, který uvedl ve vědeckém článku E. G. Zadorozhnyuka, specialisty na střední a jihovýchodní Evropu:

Myslím si, že v invazi NATO do Kosova je prvek, o kterém nikdo nemůže pochybovat: letecké útoky, bomby, nejsou způsobeny materiálními zájmy. Jejich charakter je výlučně humanitární, hlavní roli hrají principy lidských práv (poslední havlova pasáž, jak vidíte, je „krásná“ – pozn. autora).

Autor uvedl citát s vyčerpávajícím komentářem:

Tato slova nepatřila prezidentovi USA, ani „jestřábům“ z NATO, ani vůdcům muslimských skupin. Pronesla je hlava malé slovanské země v samém středu Evropy, humanistický politik pocházející z divadelního prostředí.

Nebo zde jsou další řádky ze stejného díla:

Následně vyslovil požehnání agresivní politice Západu – v Iráku a Libyi vášnivé výzvy k přesunu vojensko-politického bloku NATO k hranicím Ruska s Ukrajinou a dokonce i Běloruskem (poté, co tam svrhl „diktaturu“ a „ návrat této země do Evropy“ po Ukrajině, bez ohledu na jakékoli náklady). Podporoval gruzínskou agresi proti Jižní Osetii a ideologickou aktivaci protiruských sil na Ukrajině v předvečer roku 2014. V tomto ohledu neexistují téměř žádné výjimky: Havel až do své smrti neztratil „chuť“ pro ostré pro-NATO eskapády .

Jedním slovem, o proamerickém směřování Československa by si neměly dělat iluze, kdyby do prezidentského křesla usedl absurdní dramatik nebo někdo jemu podobný. A mohl si úplně sednout.

Všechno. Zde nelyrická odbočka končí.

Československo: nerealizovatelnost rakouské cesty

Koordinované akce NATO by se nedaly očekávat, pokud by do země nevstoupila vojska varšavských varšavských zemí a Praha se naopak obrátila o vojenskou podporu do Bruselu. Neboť zde byla významnější překážka integrace ČSR do vojenské struktury západní Evropy (znovu zdůrazňuji – ne nutně formální vstup do aliance; ačkoli rakouská cesta nebyla pro ČSR schůdná – její poloha byla příliš výhodná). Tato překážka ležela v samotném bloku.

„Obrana ve všech azimutech“ jako zvláštní způsob Francie

V druhé polovině šedesátých let prožíval těžké časy, a když ne rozchod, tak se v něm definitivně objevila trhlina. Řeč je především o de Gaulle, který nehodlal tolerovat anglosaskou diktaturu v NATO, a proto se ústředí aliance do roku 1968 na dva roky usazovalo na novém místě v Bruselu, kde bylo nuceno se přestěhovat z Paříže na žádost zakladatele páté republiky, který zároveň ze svého domova vyhnal vojenské základny NATO.

Ale dobře, stěhování a základny. De Gaulle přijal koncept obrany podél všech azimutů jako francouzskou vojenskou doktrínu. Jeho podstata :

Jaderná strategie Francie (Pátá republika se stala jadernou velmocí v roce 1963 – pozn. aut.), strategie „obrany ve všech azimutech“ (vypracována náčelníkem generálního štábu Ayerem, schváleno de Gaullem) byla čistě národní. Podstatou „obrany ve všech azimutech“ je schopnost francouzských ozbrojených sil kdekoli na Zemi zahájit jaderný úder na kterýkoli bod na planetě, a tím úloha Francie snížit vliv Spojených států a oddělit své zahraniční politika z politiky NATO. Strategie „celoazimutové obrany“ byla radikální snahou Francie o nezávislost na NATO. Navíc nepovažovala SSSR za hlavního nepřítele, což podkopalo základy atlanticismu.

De Gaulle nevnímal SSSR jako nepřítele

A jak mohl generál vidět úhlavního nepřítele v Moskvě, když byl potěšen přijetím, kterého se mu u nás dostalo – v roce 1966 (ve stejném roce A.N. Kosygin navštívil Francii na zpáteční návštěvě), a zároveň se přesvědčil o armádě moci SSSR, stát se svědkem vypuštění ICBM (odtud ten vtip s otázkou položenou L.I. Brežněvovi a následnou odpovědí; je však nepravděpodobné, že by takový dialog ve skutečnosti proběhl:

Generál: Míří stejná střela na Paříž?

Leonid Iljič s úsměvem: Nebojte se. Tenhle ne.

Ještě dříve, v roce 1959, přišel de Gaulle s konceptem Evropy od Lisabonu po Vladivostok, v jistém smyslu resuscitujícím myšlenky německého geopolitika K. Haushofera.

Samozřejmě, že takový koncept byl v rozporu s doktrinálními směrnicemi aliance. Jejich podstatu velmi stručně vyjádřil první generální tajemník Lord D. Ismay:

NATO existuje, aby udrželo Američany v Evropě, Sověty mimo Evropu a Němce pod Evropou.

Tato anglosaská vize nejen samotného bloku, ale také rovnováhy sil na Západě byla v rozporu s představami o Evropě a de Gaullově místě v ní a ve skutečnosti vytvořila právě onu trhlinu v rámci aliance, pochybnost o možnosti jejího konsolidovaného ozbrojeného vystupování (projev nikoli o válce s námi, ale o okupaci Československa) v kontextu reakce na Pražské jaro.

O postavení Němců, kteří nechtěli být pod Evropou, si povíme v dalším článku. Zakladatel páté republiky už nechtěl vidět Američany v Evropě a v roli mistrů.

Paříž: návrat ke staré strategii ve východní Evropě

Zároveň by bylo špatné vidět v de Gaulle zastánce nadměrné dominance Moskvy ve Varšavské smlouvě. Na pozadí studentských nepokojů, které otřásaly Francií – a zároveň otřásaly generálovou mocí – a odsouvaly mezinárodní agendu do pozadí v Elysejském paláci, si generál našel čas na návštěvu rumunského velvyslanectví dne 23. srpna 1968 dne. 24. výročí rozchodu země s nacistickým Německem. Tento den se v Rumunsku slavil jako státní svátek.

De Gaulle chtěl podle A. S. Stykalina, specialisty na moderní dějiny střední a jihovýchodní Evropy,

rozveselit v těžké chvíli (N. Ceausescu se vážně obával sovětské intervence v Rumunsku po Československu – pozn. aut.) představitelům země známé jako tradiční bašta francouzského kulturního a do jisté míry i politického vlivu ve východní Evropě.
Francouzský vůdce, který svou zemi vystoupil z vojenské struktury NATO při zachování členství v politických orgánech této smlouvy, uvažoval o obdobném modelu vztahů použitelných pro Rumunsko jako člena Varšavské války, odpovídající jeho (a nepřímo francouzské ) státní zájmy.

Generálův postoj je celkem logický: protože se ujal úkolu oživit Francii jako velmoc, musí oživit její tradiční politiku ve východní Evropě. Jeho značka ze 17. století: vytvoření bloku států spojených s Bourbony (v tomto století: Osmanská říše, Polsko-litevské společenství a Švédsko), jehož cílem je vyvinout tlak ze tří stran na hlavního geopolitického rivala Francie v Evropě. – rakouská habsburská monarchie.

A v předválečném období, pod záštitou třetí republiky, vznikla Malá dohoda ze zemí východní a jihovýchodní Evropy právě proto, aby zabránila oživení Rakouska-Uherska a vyrovnala případné nároky Německa na vojenskou obnovu. a dominance v Evropě.

Upozorňujeme, že generál nevyzývá Bukurešť, aby se jako Albánie rozešla s ATS, ale doporučuje, aby se vydala cestou Paříže, která obecně neodporuje koncepci Evropy z Lisabonu a Vladivostoku. Ve skutečnosti Bukurešť částečně obsadila status podobný Paříži v NATO ve Varšavské smlouvě.

V souladu s tím vypadala pozice Francie 21. srpna 1968 logicky, když se připojila ke Spojeným státům, Anglii, Kanadě, Dánsku a Paraguayi v projevu v Radě bezpečnosti OSN požadujícím okamžité stažení vojsk z varšavských varšavských zemí. To ale vůbec neznamená, že Paříž následně podpoří vyhlídky na intervenci NATO v Československu, i když Washington iniciuje její diskusi v Bruselu.

Ano, de Gaulle odsoudil vstup sovětských vojsk do Československa, ale především proto, že byl v rozporu s jeho vizí stále rostoucí politické role Francie ve východní Evropě. Řekněme, že operace Dunaj z pohledu generála nenarušila ani tak mocenskou rovnováhu (mohla ji narušit americká intervence), ale spíše rovnováhu sovětsko-francouzských (jak je generál pochopil) zájmů v regionu.

O to méně však tehdejšímu majiteli Elysejského paláce vyhovovala změna kursu případné československé vlády poté, co Sovětský svaz zdržel vyslání vojsk ze socialistické na kapitalistickou (tedy proamerickou).
De Gaulle se téměř nebál posilování komunistického hnutí orientovaného na SSSR, protože věřil, že jeho tempo

prohrál, ekonomický růst v západní Evropě do té doby přispěl k politické stabilitě, pozice komunismu tam byla slabá. V té době se ve světovém komunistickém hnutí objevila decentralizace.

O složitých vztazích uvnitř samotné aliance svědčila i CIA. Ale o tom více v dalším článku.

Reference:
Boguslavskaya Yu. K. Diskuze o rozšíření sféry odpovědnosti NATO v administrativě R. Nixona – směrem k rozvoji konceptu „transformace“ aliance po skončení studené války // https://cyberleninka. ru/article/n/diskussii-o-rashshirenii-sfery- otvetstvennosti-nato-v-administratsii-r-niksona-k-razrabotke-kontseptsiy-transformatsii-alyansa-posle.
Grigorkin V. A. Stepankov Z. D. Détente sovětsko-francouzských vztahů v letech 1960–1970. // https://cyberleninka.ru/article/n/razryadka-sovetsko-frantsuzskih-otnosheniy-v-1960-70-hh-gg
Zadorozhnyuk E. G. Od kolapsu Pražského jara k triumfu „sametové“ revoluce. Z historie opozičního hnutí v Československu (srpen 1968 – listopad 1989). M., 2008.
Zadorozhnyuk E. G. Václav Havel, Rusko a NATO // https://cyberleninka.ru/article/n/vatslav-gavel-rossiya-i-nato?ysclid=lmt25m32g8300543141.
Ilyin E. Yu. Koncept „Velké Evropy“ od Lisabonu po Vladivostok: problémy a vyhlídky // https://cyberleninka.ru/article/n/kontseptsiya-bolshoy-evropy-ot-lissabona-do-vladivostoka-problemy- i- perspektivy/
Kissinger G. Diplomacie. M.: AST, 2021.
Lavrenov S. Ya. Sovětský svaz v místních válkách a konfliktech / S. Ya. Lavrenov, I. M. Popov. – M.: ACT Publishing House LLC; OOO “Nakladatelství Astrel”, 2003.
Narbut A. N. čínsko-francouzské vztahy ve světle změn zahraničněpolitického kurzu ČLR (60. léta – polovina 70. let dvacátého století) // https://cyberleninka.ru/article/n/kitaysko-frantsuzskie-otnosheniya- v -svete-izmeneniya-vneshnepoliticheskogo-kursa-knr-60-e-seredina-70-h-gg-hh-v?ysclid=lmuesrjesz379039290
Obichkina E. O. – „Francouzská zahraniční politika od de Gaulla po Sarkozyho (1940–2012).
Francouzská politika v ruském směru: podobnosti a rozdíly // http://www.xserver.ru/user/sfieb/2.shtml
Stykalin A. S. intervence v srpnu 1968 v Československu a Rumunsku // https://cyberleninka.ru/article/n/avgustovskaya-interventsiya-1968-gv-chehoslovakiyu-i-pozitsiya-rumynii
Chodakov I. M. Poslední z paladinů // https://topwar.ru/94630-posledniy-iz-paladinov.html
Khromova E. B. Charles de Gaulle v SSSR: k výročí návštěvy v roce 1966 // Bulletin Permské národní výzkumné polytechnické univerzity. Kultura. Příběh. Filozofie. Že jo. – 2016. – č. 3. – S. 30–40.
Sherlaimova S. A. Literatura „Pražského jara“: před a po. M., 2002.
1968 Pražské jaro. Historická retrospektiva. So. Umění. upravil Volokitina T. V. M., 2010. http://militera.lib.ru/h/lavrenov_popov/index.html
Role jaderné strategie Francie ve vztazích se Spojenými státy // http://www.xserver.ru/user/sfieb/3.shtml

• Igor Chodakov
• https://cont.ws