16 dubna, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 17

3 min read

Den 17 – sbíráme oříšky a jablka

“Dnes je tak krásně děcka, pojďme do zahrady, je tam práce jak na kostele”, oznámila jsem dětem tu radostnou zprávu, že tuhle sobotu, ideálně celé odpoledne strávíme společně v zahradě. Nabrali jsme košíky, kýble a přepravky. Koťata se nám klasicky motala pod nohama. Jsou to už velké holky. Čekají, jakmile někdo vychází z domu, připojí se a okamžitě se stávají společníky, až do garáže nebo kamkoliv do zahrady.

Poslední dny jsem hodně prala, tak mě následovala často ke šnůrám. Což mi nevadí, protože je mám na dohled a holky si hrajou, skáčou po sobě, občas když uvidí slepice, tak je proženou. Jak jsou teď dvakrát větší, tak jim sílí sebevědomí a nebojí se. My jsme ale tentokrát šli na druhou stranu zahrady, pod velké stromy ořešáky. Tam jsme s dětmi sbírali oříšky a občas něco hodili na kočky, aby se trochu proběhly. Byly opět neuvěřitelně aktivní. Předtím opět zblajznuly půlku konzervy a tak měly energie na rozdávání. Minimálně tak hodinku jsme uvízli na jednom místě, protože máme stromy kousek od sebe a bylo vidět, že koťata to zase tak moc nebavilo. Tak si našli zábavu, lozit na stromy. Zatím si na ty velké netroufají, ale ty menší už zvládají krásně. Bylo prakticky nemožné je vyfotit ostře. “Šílené baby, jste jak prdlé, takhle vás nevyfotím”, nadávala jsem koťatům. Ale těm je to dost jedno. Prostě jsou pořád v pohybu, jako elektrony.

“Mám plnou bedýnku, jak jsi chtěla, bude to stačit” ? smála se dcera, když mi ukazovala na krabici s ořechy. Samozřejmě se jí do krabice nastěhovala naše Mimi, to je velká pomocnice. Jak jinak, košíky, bedýnky, krabice, papírové tašky. “Tak to neberu, vyhoď kočku a pokračovat, válí se toho tady, až to pěkné není”, otráveně jsem odvětila. “A jakmile to budete mít, jde se na jablka”. Tam už jsem měla přistavený žebřík od minula, tak stačí jen podržet. Dnes si to vyzkoušel syn a šel trhat ty největší a nejkrásnější jablka. “Ty popadané pak posbírat a naházet jelenom” poručila jsem. “A sviženě, já ještě musím jít vytrhat mrkev”. Při trhání jsem ještě viděla, že se na zemi plazí několik fazolových rostlin, které byly obházené lusky. “Ale, tak tady máme ještě do pytlíku na omáčku fazolové lusky”, radostně jsem si trhala lusky.

I přestože je naše zahrada opravdu rozlezlá, tak snad není místo, kde by nebylo nějaké naše zvíře. “Ty slepice jsou všude”, procedila jsem. Jen jsem se sehnula pro mrkve, už se mi tam hrabala slepice. U stromů byly děti a koťata, na poli jsem byla já a slepice. Všechno jsme posbírali, nabrali na kolečka a odváželi do sklepa. Děti to teda ještě vzali přes jeleny a naházeli jim popadané jablka. Neodolala jsem a musela jsem je vyfotit. Laně se dají nakrmit i pohladit. Což se o jelenech, zrovna v době říje, říci nedá. Ale jsou drzí. Chodí až k plotu a vyhání laně. Koťata vždycky někdo z nás musí držet, protože jsou to potvůrky neposlušné a běhají za námi přes silnici. Tak se u nich střídáme a házíme jelenům. Je to tady legrace 😉.

About The Author