16 dubna, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 20

3 min read

Den 20 – běhání se proměnilo v minové kočičí pole

Hlavního producenta kočičích příběhů trápí jakýsi moribundus, tudíž jsem byla pověřena já, její dcera, abych také něčím přispěla a informovala vás čtenáře o našich koťatech. No dobře. Normálně bych neměla nic moc, avšak dnešní den byl kupodivu světlá výjimka.

V literatuře jsme se učili, že vesnická literatura představuje jistý únik před krutou realitou, která se skrývá v temných ulicích města. Kdybych to měla shrnout do jedné věty, vesnice nabízí krásu izolovanosti, ale zároveň úzké komunity, dobrodružství po lesích a loukách, ale zároveň bezpečí na statku mezi veselými kuřátky, roztomilými kočičkami a zpívajícími ptáčky. Nabízí to svět, kde se odehrály ty nejslavnější české romány. Náš národ pocházející z rolníků, slavný pro husitství, lákavá vůně venkova patří k Česku stejnak jako řízek a Říp. Ale to asi přímo s koťátky nesouvisí, spíš je to první věc, která mě napadne, když matka zmíní své příběhy – krásný a zasloužený únik do lepšího prostředí, v němž každý problém má nějaké řešení a jenž neodmyslitelně souvisí s naší vlastí.

Po mém neobvyklém úvodu bych se dostala ke svému vlastnímu příběhu. Bohužel nevynikám ve vtipném líčení příběhů, tudíž se budu muset spolehnout na to, že zážitek samotný bude dost zábavný a vynahradí suchost mého vyjadřování.

Mám ráda sport, jógu, chůzi, v podstatě jakoukoli formu pohybu a právě díky tomu trávím s kočkami značné množství času. Ne, že bych s nimi běhala v náručí, to vůbec, avšak rády na mě koukají. Možná přemýšlí nad účelem mého trápení? Běhat z místa na místo? Strkat si nohy až za krk? Chuděrky musejí být zmatené.

Nyní se však jejich pohled změnil. Místo hloubavého koukání se již pravidelně zapojují… Bohužel na úkor mého výkonu. Dřív jsem běhala dokolečka jako křeček v kleci, nyní si připadám jako voják na minovém poli, mám strach, že mi pod nohou vybouchne kočička.

Někdy po mě skočí, vysunou drápky a já se je pak snažím setřást z lýtka. Jindy proti mě vyběhnou a pak v poslední chvíli změní směr. Nejhorší to je ve tmě, kdy si šťastně lehají na cestu a čekají na jistou smrt zašlápnutím. Snad je tahle tendence brzy opustí a já zase budu moci normálně běhat.

Takže abych to shrnula, Božena Němcová ani Karolína Světlá ze mě nejspíše nebude, ale děkuji za pozornost a přejte mojí milované mamince, ať se brzy uzdraví. Šťastný nový rok 2024.

About The Author