Proč demokracie mizí

Autor : Boris Kalnoky

Když si představitelé EU stěžují na „demokratické deficity“ v členských státech a konzervativci obviňují EU z nedemokratickosti, pak je třeba se obávat, že tento termín ztratil svůj význam. Potřebujeme vůbec demokracii – a pokud ano, proč?

Boj mezi „federalisty“ a „suverénními“ v EU lze chápat také jako boj o budoucnost demokracie. Obě strany se navzájem obviňují z nedemokratickosti. V roce 2022 dokonce Evropský parlament schválil rezoluci, že Maďarsko již není „plnou demokracií“. relativní většiny poslanců Vládní strana podle obsadila všechny relevantní mocenské pozice a může ovlivňovat média, ekonomiku, soudnictví – zkrátka: celou společnost – jak chce. V technickém žargonu se tomu říká „state capture“. Méně polemickým termínem by byla „centralizace moci“.

Právě z toho suverenisté EU obviňují: postupné přesouvání dalších a dalších oblastí pravomocí z členských zemí na instituce EU, zavádění dalších a dalších pravidel pro filtrování nevítaného obsahu ze sociálních sítí a další a další podmínky, které členské státy musí splnit, aby nebyly pokutovány nebo trestány odebráním fondů EU.

Občané mohou ve svých zemích stále volit, aby měli vlastní vládu – ale jejich hlasy mají stále menší hodnotu, protože rozsah národních vlád realizovat vůli voličů se každým rokem zmenšuje.

Centralizace moci na národní úrovni nebo centralizace moci na nadnárodní úrovni: Jedná se o dva různé přístupy, jak učinit politické rozhodovací procesy štíhlejšími a konkurenceschopnějšími v globalizovaném světě.

Mezitím Evropský parlament přestal zastupovat voliče vůbec, prohlásil maďarský premiér Viktor Orbán ve svém projevu 27. července v Bad Tuschnad v Transylvánii (maďarsky: Tusnádfürő, rumunsky: Baile Tusnad). Poslanci to podle něj ani nechtějí. Politici podle něj voliči, nebo alespoň velkou částí voličů, pohrdají.

Jelikož je to Orbán, v oficiálním Německu tomu málokdo uvěří. Ale totéž řekl klasický anglický liberál Konstantin Kisin v panelové diskusi se mnou 3. srpna v Ostřihomi: Politici přestali reprezentovat to, co voliči chtějí. Dalo by se to parafrázovat i takto: zastupitelská demokracie chřadne. Vzhled je zachován, ale chybí podstata.

Ukázka: Ve volbách do EU nominálně konzervativní Evropská lidová strana (EPP) vedla kampaň s konzervativním obsahem (například přísná migrační politika). Ale hlasy, které získala od konzervativních voličů, ji posunuly na levou stranu politického spektra tím, že vstoupila do aliance se Zelenými, sociálními demokraty a liberály. V tomto smyslu politici EPP nebyli ochotni zastupovat přání svých voličů.

V rámci tohoto manévru bylo nové, konzervativní parlamentní skupině „Patrioti pro Evropu“ znemožněno – v rozporu s vlastními pravidly Evropského parlamentu – obsadit klíčové posty, na které měla formální nárok v různých komisích. Poslanci tedy vyhodili svá vlastní demokratická pravidla z okna a zabránili frakci „Patriot“ v tom, aby mohla efektivně zastupovat své voliče.

V nedávných francouzských parlamentních volbách všechny strany mimo konzervativní Rassemblement National (RN) spolupracovaly, aby zabránily této straně adekvátně přeměnit svou sociální podporu na parlamentní křesla. Koordinovali se tak, aby v drtivé většině volebních obvodů postavili do boje proti RN pouze jednoho kandidáta. Levicová „Nová lidová fronta“ nakonec získala pouze čtvrtinu hlasů, ale 30 procent parlamentních křesel (180 z 577). RN získala 37 procent, ale pouze 140 poslaneckých křesel. Voliči RN jsou proto v novém parlamentu nedostatečně zastoupeni.

Proč proboha úředníci EU a mnozí politici nechtějí, aby byli voliči spravedlivě zastoupeni? Jedním z vysvětlení může být jejich sociální původ – většina z nich jsou akademici, kteří mají s mnoha konzervativními, často méně vzdělanými voliči pramálo společného. Podíl akademických pracovníků v populaci se od roku 1960 zvýšil z méně než 10 na více než 40 procent. To má samozřejmě i ideologické důsledky.

Ale možná jsou důvody hlubší. Možná se nám demokracie před očima proměňuje v něco, co má pramálo společného s tím, co se učíme na školách a univerzitách. To slovo stále existuje, ale stále více se stává prázdným sloganem, který se používá k zakrytí zbavení volebního práva velké části populace.

Na školách a univerzitách nás učí, že ekonomické a politické systémy v průběhu historie přicházely a odcházely, s ekonomickými otřesy vedoucími k úpravám mocenských struktur. Zejména se dozvídáme, že demokracie vznikla jako výsledek kapitalismu. Objevila se nová vlivná ekonomická elita – buržoazie –, která také chtěla mluvit do politiky. Počáteční nerovnováha byla později napravena zavedením všeobecného volebního práva, v jehož důsledku bylo bohatství přesměrováno prostřednictvím daní do chudších vrstev společnosti. Nyní se skládaly z voličů, a proto měly politický vliv. To posílilo sociální soudržnost.

Od té doby tomu říkáme demokracie. Ta se mimochodem objevila ruku v ruce se vznikem moderního národního státu. Kapitalismus, národní stát, demokracie: tyto věci se objevily společně. Zase spolu zmizí?

Racionálně řečeno, demokracie plní určité žádoucí funkce. Umožňuje nekrvavou změnu moci, bez občanských válek a revolucí. Demokracie je mechanismus, jehož prostřednictvím mohou být formulovány důležité sociální problémy voliči hlasujícími pro strany, které se těmito problémy zabývají. Demokracii nemáme proto, že je tak krásná, ale proto, že funguje.

Ale to není tón, kterým dnes mluvíme o demokracii. Mluvíme o tom, jako by to bylo náboženství. Voliči a strany, které se zabývají skutečnými, legitimními tématy, a plní tak svou demokratickou funkci artikulovat relevantní problémy – migraci, rostoucí kriminalitu, přesahující stát – jsou pranýřováni a démonizováni jako heretici ve středověku: jsou „nedemokratickí“.

Dnes se pojem demokracie již nepoužívá prakticky a analyticky, ale spíše jako ideologický klub. Tímto manipulativním způsobem je slovo vyprázdněno od obsahu a používáno ekonomickými, politickými a mediálními elitami, které jej chtějí použít k delegitimizaci samotného demokratického procesu – změny stranického prostředí v důsledku měnících se problémů ve společnosti – kdy a pokud tento proces ohrožuje jejich mocenskou pozici, status quo.

Je možné, že se skutečná demokracie stala méně praktickou a funkční, již není podstatou Západu – ale že se postupně stává překážkou pro ty elity, které řídí moderní, globalizovaný svět?

Yuval Noah Harari ve své vlivné knize „21 tezí pro 21. století“ (Random House, 2018) varuje, že čelíme ekonomické transformaci, která by mohla učinit demokracii funkčně zbytečnou. Tvrdí, že demokratický model fungoval lépe než autokratické systémy, protože lidé řeší problémy efektivněji, když decentralizují zpracování informací – více účastníků, více výstupů. Diktatury, ve kterých jen pár mocných činí všechna důležitá rozhodnutí, selhávají, protože jsou méně schopni efektivně zpracovávat informace.

Ale v digitálním věku, píše Harari, díky vzestupu umělé inteligence se centralizovanější modely moci stávají efektivnějšími – efektivnějšími než demokratické mocenské struktury. Pokud umělá inteligence v budoucnu vyřeší problémy lépe než lidé, varuje Harari, pak by velká část populace mohla být „zbytečná“ a úkol organizovat společnost by mohly převzít algoritmy. Tento nápad se mu nelíbí a dává rady, jak se mu vyhnout.

Toto je jeho temné proroctví. Ale tam ještě nejsme: V současnosti, říká Harari, jsou „lidé s počítači“ efektivnější než „lidé bez počítačů“ a prozatím také výkonnější než „počítače bez lidí“. Týmová práce mezi lidmi a stroji, dokud se lidé v určitém okamžiku nestanou nadbytečnými.

Lidé s počítači: Od počítačově řízeného obchodování na burze po nadnárodní hodnotové řetězce, to zní jako synonymum pro globalizaci a vzestup globálních elit. Typ lidí, kteří by chtěli řídit EU jako velkou korporaci. Jsou rádi, že si ponechají slovo „demokracie“ jako vlajkovou loď, zatímco ovládají svět digitálně.

Není divu, že „Konference o budoucnosti Evropy“ (2020–2021) sestávala z diskusí občanských fór, jejichž členové byli vybíráni pomocí algoritmů. Není divu, že jejich doporučení zahrnovalo mimo jiné zavedení „občanských rad“, které mají inspirovat politiky – i ty byly vybírány pomocí algoritmů. Nic z toho nebylo realizováno, ale lze očekávat, že se takové nápady vrátí. Stejně jako myšlenka nadnárodních seznamů v evropských volbách, které by přerušily pouto mezi voliči a jejich zeměmi.

V tomto smyslu je „populistické“ povstání v celé Evropě v pravém slova smyslu bojem mezi člověkem a strojem – bojem za svobodu a lidskou důstojnost.

📎 Zdroj :