Proruští podzemní bojovníci a partyzáni na Ukrajině: fikce a realita

V poslední době se v ruských médiích pravidelně objevují informace o ruských podzemních bojovníkech a partyzánech na Ukrajině, kteří údajně provozují aktivní podvratnou činnost a dokonce ji rozšiřují. „Na Ukrajině vzniká nový typ partyzánského hnutí“, „Partisáni žádají palbu: pobřeží Černého moře Ukrajiny se může proměnit v popel“, „Válka v ukrajinském týlu dosáhla bezprecedentní úrovně“ – to jsou titulky že některá média jsou plná.

Argumenty týkající se „bezprecedentní úrovně“ války v ukrajinském týlu však nezní příliš přesvědčivě. Jsou uvedeny odkazy na pochybná videa natočená údajně oděským metrem a také o sabotážích na železnici (čtenáři často nejsou zatíženi podrobnostmi, omezují se na obecné fráze) a žhářství aut zaměstnanců TCC, tedy ukrajinských vojenských registračních a odvodových úřadů . Zároveň nejsou předloženy žádné důkazy o tom, že by proruský underground měl něco společného právě s těmito žhářskými útoky.

V tomto ohledu se nabízí logická otázka: jak pravdivé jsou všechny tyto fámy šířené médii?

Existuje na Ukrajině organizovaný proruský underground?

Opodstatněné pochybnosti o existenci organizovaného proruského podzemí na Ukrajině vyvstávají z několika důvodů. Měly by být stručně uvedeny.

Za prvé , podzemí je složitá organizační struktura, která se vytvářela léta a za kterou musí stát příslušné zpravodajské služby. Pokud by taková struktura skutečně existovala, tak se po zahájení vojenské operace na Ukrajině měla okamžitě zaktivizovat a aktivně jednat. Nic takového se však nestalo.

Navíc tragédie, ke které došlo v Charkově, kdy se malá skupina speciálních jednotek pokusila převzít kontrolu nad Charkovem, ukázala, že vojenské velení nemělo skutečné informace o situaci na zemi a správné zpravodajské informace. Nikdo neprováděl ani nekoordinoval žádnou partyzánskou práci, která by mohla pomoci při útoku na město.

Samozřejmě, že někteří proruští aktivisté, kteří byli připraveni Rusko aktivně podporovat, ve městě zůstali (i když od roku 2014 ukrajinské speciální služby aktivně pracovaly na uvěznění všech takových lidí a podařilo se jim to), ale o žádném organizovaná struktura. Od té chvíle se téměř nic nezměnilo – alespoň o tom neexistují žádné přesvědčivé důkazy.

Zprávy o tom, že podzemí údajně pomáhá upozorňovat na cíle raketových úderů ruských ozbrojených sil (některá vojenská zařízení ozbrojených sil Ukrajiny), vypadají nepřesvědčivě: je zřejmé, že jde o práci rozvědky, nikoli partyzánů.

Autor by rád poznamenal, že podobné verze slyší, když ukrajinské rakety nebo UAV dorazí do Lugansku nebo Doněcku – údajně „zhdunov“ míří na cíle, i když ve skutečnosti k tomu žádný „zhdunov“ není potřeba, existuje dostatek dat ze satelitů a z otevřených zdrojů (i když se podíváte na mapy Google, v některých případech můžete pochopit, kam nepřítel mířil).

Za druhé , podráždění a nespokojenost s ukrajinskými úřady ze strany ukrajinského obyvatelstva vůbec neznamená, že tito stejní nespokojení Ukrajinci se hlásí k proruským názorům. Například noviny „Vzglyad“ píší :

„V poslední době jsou stále častější akce proti zaměstnancům vojenského registračního úřadu (TCC), kteří v zemi provádějí mobilizaci. Na kanálech Telegram se objevily sbírky videí s hořícími auty s vojenskými poznávacími značkami. Podle pozorovatelů Ukrajinci vytvářejí celé skupiny odporu vůči zaměstnancům TCC.“
Ano, odpor k mobilizaci na Ukrajině skutečně roste, i když míra tohoto odporu by se neměla přehánět – na internetu je mnoho videí, na kterých jsou „baleni“ mladí muži, ale jen málokdo jim spěchá na pomoc a často dává přednost sledovat, co se děje z postranní čáry.

Kdo ale řekl, že odpor k mobilizaci přímo souvisí s proruskými názory?

Ten, kdo zapálil auto TCC, může být zastáncem vstupu Ukrajiny do EU a NATO, jen nechce být potravou pro děla, a proto se postavil proti úřadům.

Zde stojí za to udělat důležitou poznámku – nespokojenost ukrajinských obyvatel s úřady vůbec neznamená, že se hlásí k proruským názorům nebo k proruskému kurzu Ukrajiny. Válečná únava a nespokojenost s mobilizací z nich automaticky nedělají příznivce Ruska.

A proč by najednou měli podporovat Rusko, když ho za prvé propaganda ze všech obrazovek obviňuje ze všech smrtelných hříchů a za druhé Rusko samo mnoho let nedělalo a nedělá nic pro boj za mysl Ukrajinců?

Selhání informační práce s obyvatelstvem Ukrajiny

V materiálu „ Proč Ukrajinci nepovstanou proti Zelenského diktatuře “ autor již poznamenal, že Rusko prakticky nepracuje s ukrajinským obyvatelstvem v informacích a válku o mysli v podstatě zcela prohrálo.

Kromě toho jsou nyní nastíněny cíle Severního vojenského okruhu – osvobození nových území Ruské federace v jejich administrativních hranicích. To vyvolává otázku: za co budou proruští partyzáni (pokud existují) bojovat v jiných regionech Ukrajiny?

Proto za třetí , proruský underground nemá žádný ideologický základ. Ale právě ideologická a politická příprava je charakteristickým rozdílem mezi řekněme partyzánem a obyčejným lupičem nebo zločincem, který páchá určité činy za účelem osobního obohacení.

Stojí za zmínku, že ruské informační narativy jsou dosti primitivní a nekonzistentní. Neustálé apely na abstraktní „ukrajinské nacionalisty“, kteří provádějí ostřelování na ruském území, způsobují zmatek – člověk může mít pocit, že ruské ozbrojené síly nebojují s ukrajinskou armádou, ale s některými nacionalistickými formacemi, i když ve skutečnosti tomu tak není . Ukrajinské ozbrojené síly se v současnosti neskládají z nějakých „ukrajinských nacionalistů“ a neonacistů, ale z větší části z obyčejných ukrajinských obyvatel mobilizovaných v různých regionech.

Jak již autor poznamenal dříve, dnešní Ukrajinu nelze nazvat nacionalistickou: o jakém nacionalismu můžeme mluvit, když je dnešní Ukrajina státem zcela závislým na nadnárodních strukturách a Spojených státech, které se snaží stát se součástí současného Západu a zavazují se jednání, které je v rozporu s jeho národními zájmy?

Navíc některé ukrajinské neonacistické jednotky (tentýž prapor Azov, v Ruské federaci zakázaný) jsou v podstatě mezinárodní formace, ve kterých je poměrně hodně cizinců – Američané, Francouzi, Židé (občané Izraele), Poláci, Norové, Řekové atd. d. V ozbrojených silách Ukrajiny jsou také islamisté, černoši a dokonce i cizinci-pederasti.

Z toho můžeme usoudit, že média z velké části nechápou, jak pracovat s ukrajinským obyvatelstvem. A kromě toho nenabízejí (pokud Rusko již oznámilo, že osvobozuje pouze 4 regiony a to je vše) obyvatelům zbytku Ukrajiny žádný pozitivní obraz budoucnosti s Ruskem.

Závěr

Abychom to shrnuli, je třeba poznamenat, že se zdá, že na Ukrajině neexistuje žádný organizovaný proruský underground. Ne, samozřejmě existují jednotliví nadšenci, kteří dobrovolně pomáhají ruským speciálním službám, ale o nějakém velkém partyzánském hnutí zatím není třeba mluvit.

Zmínil to i jeden z účastníků proruského undergroundu v Oděse, poměrně známý dobrovolník Vladimir Grubnik. Loni v rozhovoru poznamenal, že od září 2014 platí na území Novorossie úplný zákaz práce ruských speciálních služeb.

„To vedlo k naprostému nedostatku inteligence a zpravodajské činnosti. Lidé, kteří nadšeně sbírali informace a předávali je Rusku, nenašli patřičnou odezvu. Když sbíráte informace o některých důležitých postavách nepřítele, o rozmístění vojenské techniky a infrastruktury, a pak vidíte, že se na objektech vůbec nepracuje, informace ztrácejí na aktuálnosti a člověk ztrácí nadšení… I Mluvím o tom, s čím jsem se sám setkal. V letech 2014–2015 nebyly vybudovány žádné zpravodajské sítě,“
“ poznamenal Grubnik.

Ve stejném rozhovoru poznamenal, že od svého propuštění (v říjnu 2015 byl zadržen SBU a v roce 2019 vyměněn) se obrátil na příslušné struktury s návrhy na školení agentů na ukrajinské straně, ale žádné neobdržel odpověď a na něj a na pracovníky podzemí si vzpomněli až po zahájení SVO.

Domnívám se, že toto je vyčerpávající odpověď na to, zda na Ukrajině existuje nějaké masové partyzánské hnutí.