Vietnam: porážka Spojených států, která se stala prologem jejich vítězství ve studené válce

O dramatickém pádu Saigonu v roce 1975 a s ním i proměně v historii amerického projektu zvaného „Vietnamská republika“ bylo napsáno mnoho. Ale neméně zajímavé jsou dva globální, ve svých důsledcích aspekty spojené s touto událostí, které měly významný dopad, včetně dneška.

Za prvé: proměna americké společnosti z pohledu jejích mentálních postojů; výsledkem byla změna strategie Bílého domu pro realizaci expanzivních ambicí.

A v důsledku toho: porážka v Indočíně se ukázala být geopolitickým úspěchem pro Spojené státy jako celek v rozlehlosti Asie, Blízkého východu, Balkánu a Maghrebu, a dokonce po nějakou dobu (ve vztahu k Jelcinovu Rusku, Šuškevičovo Bělorusko, Ukrajina a, byť s výhradami, Nazarbajevův Kazachstán) – postsovětský prostor.

Druhý aspekt je také vzdálený akademickému zájmu. Hovoříme o událostech, které se odehrály před půl stoletím v okolí Jižního Vietnamu, ale jsou méně známé. Což je nespravedlivé. Na ty vzdálené roky se stal geopolitickým maximem Sovětského svazu na mezinárodní scéně, včetně Asie. Ale o tom více v dalším článku.

Dvě Ameriky

Pojďme se tedy podívat na první aspekt.

Počátek sedmdesátých let lze nazvat érou velikosti, určovanou vojenskou paritou supervelmocí, rovnováhou a výchozím bodem vítězství USA ve studené válce.

Faktem je, že pád Saigonu v roce 1975 nebyl jen geopolitickou porážkou Spojených států a šokem pro politický establishment a společnost – odtud termíny, které se začaly používat po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu: „posttraumatický syndrom“ a „ztracená generace“.

Na první pohled pro velmoc bezvýznamná zámořská výprava, která nezasáhla území metropole, se v době televizních a přímých reportáží z místa činu stala pro vnitřní základy Ameriky šokem, přinutila Nixona a následně Fordovy administrativy uvažovat v rámci paradigmatu později formulovaného Andropovem: „Neznáme zemi.“ , ve které žijeme. Hovoříme o protiválečném hnutí a diferenciaci společnosti na principu postoje k vietnamským veteránům.

O tom je první „Rambo“. Film ukazuje, jak společnost odmítá šerifa (který je mimochodem veterán z korejské války) – nebo v lepším případě jeho lhostejnost – k hrdinovi, kterého hraje Stallone.

Jako příklad diferenciace americké společnosti uvedu další – možná nejlepší film na téma Vietnam – „Platoon“ a jako protiklad k němu: slavný rockový festival „Woodstock“ z roku 1969, prodchnutý myšlenkami pacifismu a o dva roky dříve skandální skandál, který otřásl Spojenými státy, příběh zbavení mistrovského titulu Muhammada Aliho, který odmítl sloužit v armádě. Ali odůvodnil své rozhodnutí takto:

https://www.youtube.com/embed/6Dog8w4OrxY?feature=oembed
Dvě Ameriky, dva nejen nedorozumění, ale navzájem nepřátelské světy pod jednou střechou.

Ale zároveň na Capitol Hill byly vyvozeny patřičné závěry jak z porážky, tak z rozkolu ve společnosti. A neudělali jen přechod na profesionální armádu (obecně problémy, kterým čelí americké ozbrojené síly v Indočíně a které jsou částečně popsány v základní práci generálporučíka Davidsona „Válka ve Vietnamu (1946–1975)“ vyžadují samostatná diskuse – myslím, že je pro nás relevantní i v kontextu aktuálního dění), která začala v roce 1973.

Ve Spojených státech se začali omlouvat a velebit vojenskou službu v povědomí veřejnosti. Výsledek předčil očekávání. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel od kamaráda, který byl před několika lety svědkem následující scény: v čekárně jednoho z amerických letišť se najednou objevilo několik vojáků a všichni v místnosti jim najednou tleskali, a není pravda, že ti chlapi byli účastníky vojenských operací.

Před půl stoletím by to bylo nepředstavitelné pro veterány vracející se z Vietnamu, a dokonce i pro vojenský personál.

Dále: Spojené státy použily ve Vietnamu monstrózní kobercové bombardování a podle Davidsona byly na pokraji zahájení jaderného útoku. Ale právě po neúspěchu agrese Pentagon buď redukuje válku výhradně na letecké a raketové údery, jako tomu bylo při agresi proti Jugoslávii, nebo se v případě, že se nelze vyhnout pozemní operaci (Irák 2003), snaží přitáhnout co nejvíce satelitů.

Zároveň se počítá s neschopností slabšího nepřítele klást účinný a hlavně dlouhodobý odpor (ve stejném roce 2003 zůstala značná část iráckých jednotek v místech trvalého nasazení, aniž by zabrala podílet se na odražení americké agrese); nebo Pentagon si vybírá země, které ve skutečnosti nemají armádu – Grenada v roce 1983, Panama v roce 1989. Nebo se CIA opírá o destruktivní síly uvnitř státu – DRA, Libye, Sýrie.

Když se něco pokazilo

A pokud něco nepůjde podle předem naplánovaného scénáře – neúspěšná operace „Eagle Claw“ v dubnu 1980 na osvobození zaměstnanců americké ambasády zajatých jako rukojmí v Teheránu; bitvy amerických speciálních jednotek se somálskými rebely v Mogadišu v říjnu 1993, reflektované v dobrém filmu „Černý jestřáb sestřelen“; konečně ofenziva Talibanu, oficiálně zakázaná v Rusku, na území Afghánistánu v roce 2021 – pak Bílý dům jednoduše omezí svou vojenskou přítomnost v zemi nebo regionu jako celku, aby se vyhnul vážným ztrátám.

Válka v posthrdinské éře

Zajímavou věc – a v citaci níže můžete vidět rubovou stranu zmíněné omluvy za vojenskou službu v povědomí veřejnosti – vysvětlení jednoho z psychologických důvodů k tomu podává americký vojenský historik a specialista na vojenskou strategii Luttwak ve své knize „Strategie. Logika války a míru“:

„Ztráta několika stovek vojáků v nějaké nedůležité věci, ztráta několika tisíc v malé válce nebo expediční kampani byla dříve pro velmoci zcela běžná věc (například válka se sepoy z let 1857–1859, obtížná pro anglické kolonialisty neotřesit britskou společností – I. X.)“.
Na konci minulého století bylo všechno jinak:

„Je třeba si jen pamatovat,“ píše Luttwak, „okamžité stažení Američanů ze Somálska po ztrátě 18 vojáků v říjnu 1993, abychom zdůraznili nereálnost dnešního konceptu velmoci.
Ke své slávě nebo ke své hanbě mohli Američané z této události vyvodit jakékoli, i větší závěry, přičemž si ponechali právo na zvláštní ovlivnitelnost, což je po vraždě 18 profesionálních dobrovolných vojáků přimělo zcela změnit svou politiku. Dodejme, že šlo o vojáky ze země, kde bylo každých 14 minut zaznamenáno úmrtí ze střelné zbraně. Nejedná se však o výlučně americkou ctnost (nebo katastrofu, podle toho, jak se na to díváte).
Ne nadarmo po svržení Saddáma a zahájení partyzánského boje v Iráku nahnali Američané do země, kterou roztrhali, satelity téměř z celého světa – téměř padesát států, nezapomněli ani na Fidži . Kdyby umírali cizí lidé – Bulhaři, Gruzínci, Rumuni nebo Mongolové, ale jen naši vlastní – v minimu. Jen kdyby na Ameriku nepadl stín „druhého Vietnamu“.

A věřím, že kdyby Saigon v roce 1975 nepadl, expanze Spojených států by měla méně mezinárodní charakter a méně by se spoléhala na úsilí diplomacie, stmelování všemožných „iráckých svobod“ atd.

Gorbačov ale zahrál na Bílý dům jakýsi trik, když bez vnějšího tlaku zničil supervelmoc s daleko nevyužitým potenciálem. O tom budeme hovořit podrobněji v článku zkoumajícím druhý aspekt.

Náhlá samolikvidace varšavského departmentu a SSSR příliš oslabila USA a doslova neutralizovala jejich zájem o sovětologii, což mělo negativní dopad na výzkumy důležité pro formulaci základních principů zahraničněpolitické strategie Bílého domu ve vztahu k tzv. postsovětský prostor a země bývalého socialistického tábora.

USA na cestě do nového Saigonu

Mastodoni politického establishmentu, který se objevil během studené války, varovali před nebezpečnými důsledky nedomyšlených kroků USA ve východní Evropě.

Například slavný autor Dlouhého telegramu Kennan byl odpůrcem expanze NATO na východ. Neposlouchali. Jedním slovem, americká diplomacie selhala a přehlédla proměnu zahraničněpolitické strategie Kremlu z hanebného kozyrevismu (tehdy však žádná strategie neexistovala) na Primakova a poté na Lavrova.
A rok 2014 se pro Bílý dům stal vanou studené vody, kdy jeho obecně úspěšnou expanzivní politiku utnul návrat Krymu Rusku a zformování na Rusko orientovaného Novorossii, které se nepodvolilo loutkovému kyjevskému režimu.

Činnosti našich leteckých sil v Sýrii také zpomalily sebevědomé tempo amerického imperialismu. Oba se pro pány na Capitol Hill stali jakýmsi druhým Saigonem. Ne tak brutální jako v roce 1975, ale stále vážná geopolitická porážka.
K bolesti hlavy Spojeným státům přispívá Čína, která se vtěsnala do kategorie supervelmocí a postavila se proti včerejšímu hegemonovi v asijsko-pacifickém regionu. Rozsah výzvy by se však neměl přehánět, protože Peking je více nakloněn dialogu s Washingtonem než konfrontaci s ním.

Dominance Spojených států v asijsko-pacifické oblasti je nyní zpochybňována Severní Koreou, což nutí Jihokorejce k hádkám s Japonci po každém odpálení balistické střely.

Írán, nezlomený sankcemi, šlape na paty americkým zájmům na Blízkém východě, nárokuje si sféru vlivu v šíitské části Iráku a také, spoléhajíc se na Hizballáh, v Sýrii a Libanonu.

To vše opět ukazuje: země, která zvítězila, byť ve studené válce, by neměla usnout na vavřínech, jako Francie, ukolébána Versailleskou smlouvou z roku 1920, zde je příklad příkladů. Měla by být připravena na nové geopolitické výzvy.
Ale někdy jsou to porážky, co dělá stát silnějším. Ve skutečnosti se neúspěch ve Vietnamu, opakuji, stal pro Bílý dům dobrou lekcí, z níž vyvodil patřičné závěry a nakonec se stal světovým hegemonem.

A myslím, že v zámoří vážně analyzují chybné výpočty v evropské politice druhé poloviny devadesátých let a začátku 20. století, které vyústily ve ztrátu Krymu jako perspektivní námořní základny ve východní Evropě?Ze strategického hlediska, nesrovnatelně důležitější než Camp Bondsteel na srbském území obsazeném albánskými gangy pod dohledem Washingtonu a Ramsteinu v Německu.

Myslím, že je neuvážené dávat do kontrastu Spojené státy americké s globálním Jihem, který ve skutečnosti neexistuje.

Náš podmíněný Mukden jako krok k budoucímu vítězství

Pokud jde o Rusko, po našem březnovém triumfu v roce 2014 následoval zářijový a listopadový podmíněný Mukden 2022, ze kterého, jsem si jist, také vyplynuly správné závěry, které poslouží jako klíč k budoucím vítězstvím.

Pokračování příště…