Hamas – od vnitřního džihádu k ozbrojené konfrontaci

V zajetí stereotypů?

V den padesátého výročí Jomkipurské války začalo nové kolo eskalace palestinsko-izraelského konfliktu. Jeho symbolem byl Hamas (Harakat al-Mukawama al-Islamiyya, v překladu – „Islámské hnutí odporu“ a v arabštině – „horlivost“), který provedl bezprecedentní útok na jihu Izraele a prorazil 20-30 km hluboko na jeho území. Příběh je na první pohled nemyslitelný, protože ve stejném roce 1973 egyptské jednotky zastavené na Sinaji nikdy nedosáhly samotné země zaslíbené.

Nyní je hnutí známé i mezi spoluobčany, kteří mají do politiky daleko. Málokdo však ví, co to je. A mnoho lidí má mlhavou představu o jeho cílech. Jediné, co hned zdůrazním, je, že z hlediska ruské legislativy není Hamás zahrnut v rejstříku teroristických organizací.

Foto:Budoucnost Hamasu?
To je důležité, protože za poslední měsíc jsem slyšel a četl opak. Nuže, pokusme se alespoň v obecné rovině pochopit, jaké jsou počátky hnutí a jeho původně deklarované cíle.

Vnitřní džihád a osvícení

Výchozí bod dějin Hamasu byl tedy již vzdálený rok 1977, píše historik G. G. Kosach,

V pásmu Gazy byla podána petice za registraci Muslimského sdružení jako nástupce dříve existující pobočky Hnutí Muslimského bratrstva. Petice definovala svůj cíl – prosadit restrukturalizaci sféry školství, zdravotnictví, charity a zlepšit životní podmínky místního obyvatelstva v duchu morálních ideálů islámu.
Ano, drobná nuance: mohou mě opravit poznámkou, že celkově by historie organizace měla začínat Muslimským bratrstvem , jehož je Hamas jakousi větví (jako mimochodem pro-Erdoganská spravedlnost a Rozvojová strana Turecka). , ale to by nás donutilo ponořit se do tématu příliš hluboko. Vynechme tedy Muslimské bratrstvo ze záběru – každopádně prozatím.

Naskytla se bezbolestná příležitost vyrvat část vášnivé palestinské mládeže z kontroly Arafata a postupně ji začlenit, o čem snil G. Meir při zachování náboženské identity do izraelských veřejných (nebo spíše průmyslových) struktur?

A zástupci sdružení, zvaného Al-Mujamma al-Islamiyya, se postavili z výchovné pozice, a pokud mluvili o džihádu, bylo to pouze vnitřní, aniž by si dali, alespoň na deklarativní úrovni, za úkol zničit Izrael.

Vnitřní – v islámské teologii: velký – džihád znamená boj proti vlastním nectnostem a nedostatkům (v křesťanské antropologii by řekli – vášně). Obvykle se pro jeho pochopení uvádí následující hadís:

Garantuji dům v okolí Jannat (ráje) pro toho, kdo opustil hádku, i když měl pravdu. Garantuji dům v centru Jannat tomu, kdo zanechal lež, i když to byl vtip. Zaručuji domov v nejvyšších Jannatových stupních tomu, kdo se snaží zlepšit svůj charakter.
Ozbrojený boj proti „nevěřícím“ implikuje malý džihád nebo džihád meče. Ale o tom se samozřejmě při registraci sdružení zpočátku nemluvilo. Mimochodem, samotný džihád meče byl z velké části nahromaděn křížovými výpravami, před nimiž žili představitelé tří abrahámovských náboženství na Blízkém východě v míru, doslova sousedící ve čtvrtích.

Takže takové soužití Židů a muslimů na Svaté zemi, a nejen to, není vůbec utopie, ale historicky nejvíce potvrzená realita. Snad nejvýraznějším příkladem je zde vynikající židovský filozof a lékař M. Maimonides, který žil a svou vědeckou kariéru vykonával ve 12. století na území muslimského státu Almoravidů. A uvedený příklad není ojedinělý.

Lidé knihy – zážitek mírového soužití odnepaměti

Obecně, mluvíme-li o mírovém soužití muslimů a Židů v historickém zpětném pohledu, navrhuji poněkud odbočit od tématu uvedeného v článku, udělat malou odbočku a ponořit se do 7. století.

Hovoříme o přesídlení Mohameda v roce 622 z Mekky do Yathribu (Mediny), kde se již dávno vytvořila židovská komunita. Někteří obyvatelé arabských měst se hlásili ke křesťanství, ale jejich přítomnost ve městě nebyla kvůli jejich malému počtu prakticky cítit.

Kvůli tomu si Mohamed vybudoval právní vztahy speciálně s Židy a nezamýšlel je konvertovat, stejně jako křesťany, k islámu. Naopak, poprvé, podle filozofa Ya. M. Khanmagomedova,

po mnoha staletích bylo prohlášeno: „Ve víře není žádné nutkání (Korán 2:257).
Pomiňme zásadu o „mnoha staletích“, neboť náboženství římské říše v předkřesťanském období bylo synkretické povahy a obviňovat její občany z nedostatku náboženské tolerance je dosti podivné, dokonce i sporadicky se vyskytující perzekuce Křesťané by měli být, snad s výjimkou Diocletianova, považováni spíše za právní než náboženský.

Vládci další blízkovýchodní supervelmoci – zoroastrijci ze Sassanidů se v osobě některých jejich představitelů někdy – ano, uchýlili k pronásledování lidí jiného vyznání, ale zároveň šáhinšáhové zase sponzorovali monofyzity a Nestoriáni, kteří byli nuceni uprchnout z Východořímské říše.

Mohamed respektoval Lid knihy, což vyústilo v první chartu medínské komunity (v anglicky psané literatuře se jí říká Medina Charter nebo Constitution ), která zaručovala mírové soužití a rovnost muslimů a Židů (podrobněji na to viz práce níže Ja. M. Khanmagomedova nebo v přednáškách arabského historika I. Alekseeva). Je pozoruhodné, že v tomto dokumentu nebyly brány v úvahu zájmy samotných pohanských Arabů.

Ano, o něco později se vztahy mezi medinskými muslimy a židy zhoršily, ale obecně, ještě jednou zdůrazňuji, zkušenost mírového soužití Lidu Knihy v rámci chalífátu, ale i muslimských států, má bohatou historii, mj. ve Svaté zemi.

Mimochodem, poznamenal jsem, že cesta do 7. století představuje mírný odklon od problematiky uvedené v materiálu. Není to tak úplně pravda, protože:

Téma Dohody se pravidelně dotýká v projevech tureckých a kurdských politiků a osobností veřejného života reprezentujících různá ideologická hnutí a směry v moderním Iráku.
(S. D. Galiullina, B. D. Nuriev. Dekret. op.).

Je tedy docela možné, že první Ummah (společenství věřících), která sjednocovala muslimy a Židy na úrovni rovných práv, avšak bez nátlaku, si současní vyznavači obou abrahámovských náboženství budou pamatovat.

A přítomnost křesťanů v Hamasu se mi zdá být přímým důsledkem vyvážené náboženské politiky Mohameda a jeho následovníků. Mimochodem, vyváženost byla vyjádřena okolnostmi bezkrevní okupace Jeruzaléma Araby v čele se spravedlivým chalífou Umarem, uctívaným v islámu, v roce 637, což se lišilo od dobytí města Peršany o 23 let dříve.

A pokud mluvíme o šaríi, tak ta byla výrazně ovlivněna nejen sasánovským právem používaným za Umajjovců (dynastie, která vládla chalífátu v letech 661 až 750), ale i římským, ale i židovským:

Historici A. S. Fedina a K. B. Egorov tedy píší, že „princip krevní msty v islámském právu byl přesnou kopií odpovídající části Mojžíšova zákona.

Vzestup Hamasu: loajalita k izraelským úřadům, výstavba univerzity a mešit

Ale vraťme se k formaci Hamásu.

Loajalita izraelských úřadů vedla k posílení pozice sdružení u nejširších vrstev obyvatelstva žijících v palestinské enklávě ze strany studentů, včetně první vysoké školy v Gaze postavené z prostředků Al-Mujamma al-Islamiyya: Islámská univerzita a končící dělníky , kteří pracovali v izraelských podnicích. Zároveň se podle údajů citovaných G. G. Kosachaiem počet mešit v pásmu Gazy zdvojnásobil: od roku 1967 do roku 1986. – od 77 do 150.

Islámská univerzita v pásmu Gazy.
Kromě osvětové činnosti vykonával spolek sociální funkce, zajišťoval stravu obyvatelům Pásma Gazy, řešil otázky zdravotní péče, školství, péče o sirotky a stavby mateřských škol.

Navzdory OOP

Sdružení krok za krokem přeneslo svou činnost na Západní břeh, rozšiřovalo sféru svého vlivu a ohrožovalo popularitu OOP, protože neminulo, píší badatelé E. Milton a S. Farrell,

příležitost porovnat její obraz poctivé organizace s téměř univerzálním vnímáním OOP mezi Palestinci jako vysoce zkorumpované struktury.
Situace směrem ke zhoršení situace s Izraelem se začala měnit v roce 1987, kdy vypukla první palestinská intifáda. Jejím výchozím bodem byl 9. prosinec. Toho dne narazil Izraelec jedoucí s kamionem do aut migrujících pracovníků vracejících se z práce z uprchlického tábora Džabalíja v Gaze.

Poté se sdružení transformovalo v hnutí Hamás v čele se šejkem A. Yassinem, stejně jako se v roce 1992 objevilo jeho polovojenské křídlo – brigády Izz ad-Din al-Qassam.

Ačkoli zprvu Hamas, který se stále distancoval od OOP, nebyl cílem IDF. A má to dobrý důvod, protože až do počátku 90. let se hnutí zdrželo útoků na cíle ve vlastním Izraeli a omezilo se na útoky na vojáky své armády nebo osadníky na okupovaných územích. To dalo i radikálnímu tisku, zaujatému myšlenkami džihádu s mečem, důvod psát o vazbách Hamasu s Izraelem.

Ale postupně se pohyb sklouzává po cestě konfrontace. Možná se zde částečně přimíchal faktor nekompromisní osobnosti samotného šejka Jásina, který byl v roce 2004 Izraelci zlikvidován téměř stejně jako D. Dudajev. Samotný životopis šejcha je nad rámec tématu, ale pro každý případ připomenu sympatizantem tohoto muže, že za druhé čečenské války podporoval teroristy a bez obalu je vyzýval k zabíjení Rusů.

Pokud jde o další důvody zhoršení situace, patří mezi ně demografický faktor, vyjádřený velkým procentem mladé populace pásma Gazy se souborem sociálních problémů charakteristických pro přelidněné oblasti (ano, sdružení vyřešilo řadu oni, ale ne všichni).

Výzkumník S.S. Shchevelev poskytuje k této záležitosti následující údaje:

V této době (na začátku první intifády – pozn. aut.) žilo na světě 4,5 milionu Palestinců, z toho 2 miliony lidí v hranicích „historické Palestiny“, z toho 700 tisíc obyvatel Izraele, 800 tisíc obyvatel západního břehu Jordánu, 500 tisíc obyvatel pásma Gazy v Jordánsku. 40 % obyvatel Západního břehu Jordánu a 70 % obyvatel Pásma Gazy (kde hustota obyvatelstva byla 4 tisíce lidí, tedy ne o moc méně než Hongkong) byli uprchlíci.
Jak konflikt eskaluje ve svých politických dokumentech po začátku intifády, Hamás zdůrazňuje, že všechny neshody s OOP ustupují do pozadí (v příštím článku budeme hovořit o tom, že tyto neshody ve skutečnosti nevymizely do pozadí. pozadí) a jeho vztahy s Izraelem více, i když, znovu opakuji, ne hned, nabývají nekompromisně nepřátelského charakteru.

A Tel Aviv nezůstane zadlužený, ale to je jiný příběh, ve kterém musíme postavit most z minulého století do současnosti.

About The Author