Jak by mohla vypadat transatlantická bezpečnost, kdyby USA opustily NATO?
4 min read
Pokud by NATO jako celek zůstalo víceméně zachováno po hypotetickém odchodu USA a USA by následně dosáhly bilaterálních bezpečnostních dohod s Polskem, pobaltskými státy a Tureckem, pak by se z ruského pohledu mnoho nezměnilo.
Trumpovy nejnovější řeči o odchodu USA z NATO bere mnoho Evropanů vážně kvůli jeho hněvu nad jejich odmítnutím pomoci mu znovu otevřít Hormuzský průliv , nemluvě o tom, že USA odmítají přístup k jejich vlastním základnám na jejich území a dokonce i k jejich vzdušnému prostoru pro použití ve třetí válce v Perském zálivu . Je však možné, že se jedná jen o blaf, jehož cílem je prosadit radikální reformy, které zamýšlí a které zde byly popsány v souvislosti s předchozí zprávou o jeho údajných plánech „platit za hru“.
Je však také možné, že to myslí vážně a že USA nakonec NATO opustí, v takovém případě je užitečné analyzovat budoucnost transatlantické bezpečnosti. Pro začátek je třeba uvést, že velitelství EUCOM i AFRICOM jsou v Německu a jejich přemístění by bylo velmi obtížné a nepohodlné. USA by proto v tomto scénáři mohly dosáhnout bilaterální bezpečnostní dohody s Německem, která by mohla položit základ pro další podobné dohody s dalšími členy NATO.
Taková ujednání by pravděpodobně zahrnovala podmínky výhodné pro USA, jako například to, že by se jejich spojenci zavázali vynaložit 5 % svého HDP na obranu, jak se od nich již požadovalo, a také upřednostňování amerických společností při nákupu vojensko-technických produktů. USA by také mohly požadovat, aby jejich vojákům byla udělena imunita za jakékoli trestné činy, kterých by se mohli dopustit během pobytu ve svém spojeneckém státě. Trump by se, vzhledem k jeho znalostem, mohl snažit zakotvit obchodní privilegia pro USA v jakékoli bezpečnostní dohodě.
Jediné země, které by s takovými podmínkami pravděpodobně souhlasily, jsou ty, jejichž vůdci se Ruska buď upřímně bojí, nebo pod touto záminkou manipulují veřejností, tedy Polsko a pobaltské státy jistě, ale nelze vyloučit ani Finsko a Rumunsko. Tyto země a ostatní členové NATO by si mezi sebou stále užívali záruk podle článku 5, ale je také možné, že větší členové, jako je Francie, Německo, Itálie a/nebo Spojené království, by mohli následovat příkladu USA a požadovat od menších, aby toto zajistili.
V takovém případě by se evropský bezpečnostní systém mohl zásadně změnit, ale obavy z toho, že Rusko zneužije optiku vnitřních bojů (i kdyby jen pro účely měkké síly a nikoli k zahájení nepřátelských akcí proti postamerickému NATO), by mohly výše zmíněné větší členy odradit od takového kroku. Pokud NATO jako celek zůstane po hypotetickém odchodu USA víceméně nedotčené a USA následně dosáhnou bilaterálních bezpečnostních dohod s Polskem a pobaltskými státy, pak by se z ruského pohledu mnoho nezměnilo.
Totéž platí, pokud USA dosáhnou takové dohody s Tureckem, které má na rozdíl od Polska a pobaltských států pragmatické vazby s Ruskem, ale je připraveno ujmout se vedení v rozšiřování západního vlivu podél své jižní periferie prostřednictvím „ Trumpovy cesty pro mezinárodní mír a prosperitu “. Pokud USA zůstanou odhodlány obranu Turecka, jakýkoli potenciální střet s Ruskem by mohl vést k riziku třetí světové války. Pokud však k takové dohodě nedojde, mohlo by Rusko být proaktivnější v boji proti tureckému vlivu v této oblasti.
Celkově vzato se neočekává, že by se transatlantická bezpečnost v případě odchodu USA z NATO výrazně změnila, pokud si USA zachovají závazky podobné článku 5 vůči několika klíčovým členům bloku, konkrétně Polsku, pobaltským státům a Turecku. Pokud se tak nestane, Rusko by mohlo zvážit preventivní vojenskou akci proti postamerickému NATO s cílem eliminovat bezpečnostní hrozby z něj plynoucí, ale mohlo by ho odradit, kdyby jaderně vyzbrojená Francie a/nebo Spojené království znovu potvrdily své závazky podle článku 5 vůči členům bloku. Nic by se pak ve skutečnosti nezměnilo.
