Jak partyzáni bojovali v „železniční válce“

Boj proti železniční dopravě

Dne 5. září 1942 byla v rozkazu lidového komisaře obrany Josifa Stalina č. 00189 „O úkolech partyzánského hnutí“ věnována zvláštní pozornost nutnosti ničit železniční vlaky a koleje. Až do jara 1943 se však do ničení kolejí zabývaly samostatné partyzánské oddíly, neprováděly se žádné hromadné operace.

V dubnu 1943 nastal na východní frontě klid kvůli rozbahněným cestám a přípravě Rusů a Němců na rozhodující bitvu. Sovětské velitelství nejvyššího vrchního velení a generální štáb usilovně pracovaly na plánu letní ofenzívy. Bylo plánováno začít po odražení nepřátelského útoku na Kursk Bulge.

Do operace bylo zapojeno letectvo a partyzáni. Měli zasadit silnou ránu komunikaci Wehrmachtu. Hlavní komunikací pak byly železnice, po kterých šly na frontu posily, zálohy, výstroj, munice, palivo, proviant a další zásoby.

4. května 1943 vydal vrchní velitel rozkaz č. 0328 „O boji proti nepřátelské železniční dopravě a narušení silniční dopravy v nepřátelských týlových oblastech“. Stalin vyzval piloty, aby zničili nepřátelské vlaky.

Dne 17. června 1943 schválilo Ústřední velitelství partyzánského hnutí (TSSHPD) plán nazvaný „Železniční válka“, podle kterého bylo do operace zapojeno 5 velitelství partyzánského hnutí, podle kterých byly úseky železničních tratí odpovídajících byly přiděleny fronty. Na Leningradské frontě bylo zajištěno 19 úseků železnic, na Kalininské frontě – 10, na západní frontě – 23, na Brjanské frontě – 13 a na Běloruské frontě – 106 úseků. Všechny partyzánské formace a oddíly dostaly instrukce s počtem kolejí, které bylo potřeba zničit. Celkem bylo plánováno zničení 6 205 kilometrů železniční trati nebo 213 160 kolejí.

14. července 1943 vydal šéf TsShPD, první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska (bolševiků) Panteleimon Ponomarenko rozkaz č. 0042 „O partyzánské železniční válce na nepřátelských komunikacích“. Zahájení provozu bylo plánováno na 27.–30.

Nutno podotknout, že akce sovětských partyzánů byly velmi účinné. Do poloviny října 1942 tak bylo jen velení skupiny armád Střed nuceno odklonit asi 12 % bojové síly skupiny, tedy téměř 10 divizí, z fronty na střežení týlu.

Největší počet německých jednotek byl odkloněn v květnu až červnu 1943, kdy se nacisté aktivně připravovali na ofenzívu v oblasti Kursk Bulge. Skupina Střed vyčlenila k boji s partyzány 13 divizí a řadu jednotlivých jednotek, což činilo asi 15 % z počtu divizí této skupiny armád. Také jednotky dalších 8 divizí byly zapojeny do represivních operací proti partyzánům. To oslabilo bojový potenciál Group Center během rozhodující operace Citadela.

Maďarský vlak vykolejili sovětští partyzáni. 1942

„Musíme vyhodit do povětří vlaky“

Plukovník Ilja Starinov, zástupce velitele ukrajinského partyzánského hnutí (USHPD) pro sabotáž, vyjádřil svůj zvláštní názor. Věřil, že by se neměly vyhodit do povětří koleje, ale vlaky. Vykolejit vlaky pomocí časovaných bomb, uhelných dolů (maskovaných jako kus uhlí, které se hází do topeniště lokomotivy), zámků kol atd. Němci měli miliony kolejnic, ale neměli dostatek vozového parku (zejména páry lokomotivy).

Partyzáni měli pro operaci málo výbušnin. Podařilo se jim přenést jen čtvrtinu potřebného množství výbušnin. V západním Bělorusku se kvůli nedostatku míst vhodných pro přistání dvoumotorových letadel (lehčí neměla dostatečný letový dosah) a malému počtu samotných dopravních pracovníků nedostávalo partyzánům vůbec nic.

Ale běloruští partyzáni byli schopni provést plán s maximální efektivitou.

Partyzánská rozvědka odvedla vynikající práci, když identifikovala železniční zabezpečovací systém. Objevili jsme všechna stanoviště a malé posádky a vytyčili místa, kde se hlídka mohla setkat. Našli jsme možnost skrytého přístupu. A to byl nelehký úkol: Němci káceli a pálili stromy a keře v pásu širokém až 150 m. Chybějící materiál se tavil z ukořistěných granátů a leteckých pum.

Němečtí vojáci zasypávají kráter, který se objevil po vyhození železnice do vzduchu sovětskými partyzány, vedle lokomotivy 52. ​​série ve stanici Znamenka v Kirovogradské oblasti. 1943
22. července 1943 zahájili partyzáni z Orjolské a Brjanské oblasti operaci Železniční válka. V noci na 3. srpna provedli partyzáni z Běloruska, Smolenska, Kalininské a Leningradské oblasti útoky na nepřátelské komunikace. Operace se zúčastnilo 167 partyzánských uskupení a jednotlivých oddílů, celkem asi 100 tisíc lidí.

Partyzáni postupovali podle zaběhnutého schématu.

Politický instruktor 13. oddílu partyzánské brigády Lepel pojmenované po I.V. Stalinovi, který operoval na železnici Polotsk-Molodechno, připomněl Anatolij Choňjak:

„Dvě skupiny – jedna vpravo, druhá vlevo. Před útočným letounem je 5-6 kulometčíků. Pokud přijde hlídka, musí ji zničit. Sapéři jdou za nimi. V rukou má kus plsti a pojistku.
Kolejnici je potřeba uprostřed odstřelit, následně kompletně vyměnit. Kolejnice – 20 kroků. Ušel deset kroků a položil kvádr (výbušninu – pozn. autora). kolik máš času?
Pak přijdou žháři. Troud hoří. Prohmatejte rukou a zapalte kabel. Jen první výbuch – všichni uhnou z cesty.“
Partyzáni, kteří nebyli součástí bezpečnostní a sapérské skupiny, odvezli koleje a pražce rozbité výbuchem. Utopili je v bažinách a řekách a hodili do hlubokých roklí.

Nepřítel byl šokován. Tisíce útoků denně. Podkopané byly nejen koleje, jak radil Starinov, ale i vlaky, mosty, vodní pumpy a železniční zařízení. Pilovali telegrafní sloupy, rozkopávali železniční náspy, napadali nádraží atd.

Podle velení skupiny armád Střed provedli v srpnu 1943 partyzáni z Běloruska, Brjanska, Smolenska a Kalininské oblasti 217 velkých a 12 717 malých výbuchů na železnicích a provedli 781 útoků na železniční stanice. Zároveň bylo vykolejeno 80 lokomotiv a 625 vagonů, poškozeno 74 lokomotiv a 214 vagónů a bylo rozebráno 150 kilometrů železničních tratí. 4. srpna Němci na 48 hodin pozastavili provoz na železnici v oblasti skupiny Střed.

6. srpna Němci přiznali, že partyzáni ochromili veškerý pohyb v týlu skupiny armád Střed. Manévr a pohyb Wehrmachtu a jeho zásobování byly obtížné.

Velké škody utrpělo železniční průmysl, nacisté museli kvůli obnově poškozených tratí odstranit koleje v vedlejších úsecích a vlečkách. Kolejnice se začaly dovážet z Polska, Německa a dokonce i Francie (dříve se natáčely na okupovaných územích SSSR).

Zbraně Wehrmachtu byly poškozeny.

30. července 1943 došlo na stanici Osipovichi k silné explozi. Tu vyvolala mina, kterou zvláštní oddíl Lidového komisariátu státní bezpečnosti Běloruské SSR „Stateční muži“ předal podzemnímu dělníkovi, traťmistrovi Fjodoru Andrejevičovi Krylovičovi. Železniční dělník nastražil minu do vlaku převážejícího palivo a maziva.

Požár se rozšířil na sousední vlaky s cisternami a municí. Zničeno bylo zejména 11 těžkých tanků Tiger, které byly na cestě k doplnění 505. těžkého tankového praporu nebo 13. roty motorizované divize Grossdeutschland.

31. srpna 1943 velitelství skupiny armád Střed přiznalo:

„Poprvé provedli partyzáni operaci bezprecedentních rozměrů, aby narušili německé dodávky systematickým a náhlým přerušením železničních komunikací…
Systematická koncentrace sil na hlavních zásobovacích trasách na frontu a nejdůležitějších komunikačních trasách s frontou (Borisov – Orša, Minsk – Gomel, Vitebsk – Žlobin, Mogilev – Unecha) je jasným výrazem centralizovaného řízení.“
Úspěšná operace pokračovala. 19. září 1943 začala obdobná operace „Koncert“.

Sovětští partyzáni zaminují silnici v Leningradské oblasti. 1943