Korejská volba – červenec 1953 a deset let poté

Výročí, výročí…

Červenec letošního roku je z hlediska historických kulatých dat poměrně pozoruhodný. Před 60 lety, 28. července 1963, skončila jednání delegací Ústředního výboru obou komunistických stran – sovětské a čínské v Moskvě – bez výsledku. Začaly v prvních deseti dnech července o otázkách ukončení politických a ideologických polemik.

Připomeňme, že debata neoficiálně začala v ČLR již koncem 50. let, po protistalinských sjezdech a plénech KSSS a oficiálně od roku 1960. Ve skutečnosti se od té doby postupně objevilo nejprve politické a poté vojensko-politické sbližování mezi Spojenými státy a Čínou.

A před sedmi desetiletími, 27. července 1953, bylo v Panmyungjom podepsáno příměří v korejské válce, která se od roku 1950 vlekla více než tři roky. Příměří podepsala KLDR, velení „vojenských dobrovolníků“ ČLR v Severní Koreji a „vojky OSN“ v Jižní Koreji, složené převážně z amerických jednotek.

Ne mír, ale příměří v obou Korejích stále existuje a korejský sektor demarkace 38. rovnoběžky se stal de facto hranicí mezi socialistickým Severním a kapitalistickou Jižní Koreou.

Je známo, že vztahy mezi Pekingem a Pchjongjangem zůstávají spojenecké – už proto, že Smlouva ČLR s KLDR z roku 1961 „O přátelství a vzájemné pomoci“ zůstává v platnosti. V červenci 2021, u příležitosti svých 60. narozenin, popsal Kim Čong-un význam tohoto dokumentu v projevu k Si Ťin-pchingovi:

„…Nyní, když nepřátelské síly zintenzivňují své výzvy a akce, Smlouva prokazuje svou rostoucí životaschopnost při ochraně a podpoře socialistické věci obou zemí, při zajišťování míru a stability v Asii a ve zbytku světa. Přátelská důvěra a vojenské přátelství mezi KLDR a Čínou každým dnem sílí.“ Navíc se „neustále zlepšují ve všech oblastech, jako je politika, ekonomika, ozbrojené síly a kultura“.

Kdo není soudruh Stalin?

Pekingu se ale plně nepodařilo zapojit KLDR do politické a ideologické konfrontace se SSSR – na základě společné obrany Stalina – v roce 1963 a později. Protože se Pchjongjang z politických a ekonomických důvodů neodvážil oficiálně podpořit Peking v této konfrontaci.

Pchjongjang také nezačal přerušovat vazby se SSSR, jako to udělala „stalinisticko-pročínská“ Albánie na počátku 60. let. Mezitím sovětská strana na zmíněných jednáních s ČLR-ČLR v červenci 1963 přímo či nepřímo odmítla hlavní návrhy ČLR, a to:

– uznání neopodstatněnosti zametání a posmrtné kritiky I. V. Stalina a stalinského období v SSSR – KSSS;

– uznání mírového soužití jako faktoru, který může zpomalit a dokonce vyloučit možnost antikoloniálních a socialistických revolucí;

– uznání omylu rozhodnutí Moskvy (1960–1962) odvolat sovětské specialisty (až 2 500 lidí) z ČLR a zastavit dodávky zařízení ze SSSR pro 80 hospodářských zařízení do ČLR;

– uznání omylu sovětské vojensko-technické podpory Indii během čínsko-indického vojenského konfliktu (podzim 1962);

– zastavení politického a ekonomického tlaku SSSR na Albánii, která se stavěla proti protistalinské hysterii, a jak řekl čínský premiér Zhou Enlai na jednání s albánskými vůdci E. Hoxhou a M. Shehu v Pekingu na jaře r. 1962, zrušení „sovětsko-jugoslávských plánů na potrestání Albánie“;

– svolání mezinárodního setkání komunistických stran k projednání důvodů zhoršení sovětsko-čínských, sovětsko-albánských vztahů a v důsledku toho rozkolu ve světovém komunistickém hnutí;

– zastavení hromadění sovětských jednotek a zbraní na sovětsko-čínské hranici a poblíž mongolsko-čínské hranice;

– vyjasnění stavu některých ostrovů nacházejících se v SSSR na hraničních řekách Amur, Argun, Ussuri a jezero Chanka;

– maximální aktivní společný tlak na Spojené státy s cílem stáhnout jejich jednotky/vojenské základny z Turecka, Řecka, Tchaj-wanu, Japonska, Jižní Koreje, Filipín a oblasti Guantánama (jihovýchodně od Kuby).

Čína je náš přítel, ale…

Aby byly tyto (a další) návrhy významnější, čínská delegace v čele s Tengem Siao-pchingem uvedla, že je podporuje Albánie a Severní Korea. Ale o KLDR to byla nadsázka…

V Severní Koreji byla protistalinská rozhodnutí XX (1956) a XXII. kongresu (1961) KSSS kritizována pouze neformálně. Na IV. a V. sjezdu „Labouristické strany“ stále vládnoucí v KLDR (1961 a 1970), nikoli v souladu se známými čínskými protisovětskými klišé, ale nepřímo prohlásili

„nebezpečí šíření revizionismu, který předjímá hrozbu ztráty socialistických úspěchů v řadě zemí, ztrátu vedoucí revoluční role komunistických a dělnických stran těchto zemí.“ Navíc se „množí různé druhy revizionismu“.
Tvrdohlavý šéf KLDR-WPK Kim Il Sung však v letech 1962 až 1983 včetně téměř demonstrativně nenavštívil SSSR. S Brežněvem mluvil jen krátce v roce 1980 a ještě tehdy v Bělehradě – na pohřbu maršála Tita.

Ale v roce 1984 Kim Ir Sen konečně přijel do SSSR na oficiální návštěvu a udělil K. U. Černěnkovi Řád státní vlajky KLDR. Pchjongjang se ani netajil očekáváním „prostalinistických“ změn v SSSR – KSSS v období Černěnkova. Konstantin Ustinovich však nesplnil korejská očekávání, protože jeho vláda byla překvapivě krátká – jen něco málo přes rok.

Ve stejné době, zřejmě v zájmu zachování politické a ideologické neutrality KLDR v konfrontačních sovětsko-čínských vztazích, byl Kim Ir Sen v SSSR dvakrát vyznamenán Leninovým řádem. Samozřejmě v souvislosti s narozeninami hlavy Severní Koreje, byť s odstupem patnácti let.

Stalo se tak v dubnu 1972 a 1987. Kim Il Sung ale navštěvoval Čínu téměř každý rok. Mao Ce-tung při jednání s prvním vicepremiérem KLDR v den 20. výročí ČLR (1. října 1969) Choi Yong Gon zejména poznamenal, že

„…mezi našimi zeměmi existují zvláštní vztahy a my je musíme zlepšit. Máme stejné cíle. A zároveň jsme byli proti Chruščovovu revizionismu. Sovětský revizionismus nemusíme odsuzovat.

Vy a já jsme se postavili proti takzvané „destalinizaci“ a již dávno jsme v této otázce dosáhli dohody. Stalin dělal chyby, ale Stalin významně přispěl k revoluci v Sovětském svazu a světové revoluci. Ti, kdo vystupovali proti Stalinovi, měli ve skutečnosti za cíl odmítnout realizaci Leninovy ​​politické linie po Říjnové revoluci.

Myšlenky čučche jsou chladnější než marxismus

V KLDR byla až do počátku 70. let včetně Stalinova třída, jedna z centrálních v Pchjongjangu, zachována; Stalinova díla byla pravidelně vydávána. Poté v Pchjongjangu oficiálně vyhlásili ideologii čučche (národní identitu) „vytvořenou velkým vůdcem soudruhem Kir Il Sungem“, čímž zrušili i zmínky o klasicích marxismu v zemi.

To znamená, že KLDR se distancovala od uctívání Stalina v Číně, aby zachovala ekonomické a vojensko-technické vazby, které Pchjongjang tak nutně potřeboval se SSSR.

Na pohřbu Kim Ir Sena v roce 1994 však zazněla alespoň „The Internationale“. Ale v roce 1960 v budově Ústředního výboru strany v Pchjongjangu byly obrovské portréty Lenina a Stalina nahrazeny protokolárními – menšími než standardní list papíru Whatman.

To se ale nestalo ani na pekingském náměstí Nebeského klidu (do roku 1987 včetně) s portréty Marxe a Lenina ve stejném měřítku. Nakonec byly v roce 2012 podobizny zakladatelů komunistického učení zcela odstraněny: nyní je tam zachován pouze portrét Kim Ir Sena…

Pchjongjang se přitom v čínsko-sovětské konfrontaci stále nepostavil na stranu Pekingu. V odvetě koncem 60. let. Číňané se drze pokusili vyvolat „kulturní revoluci“ Rudých gard v KLDR, ale její podněcovatelé byli brzy zlikvidováni…