Saddám: vztahy se Spojenými státy během íránsko-irácké války. Od spolupráce po oprátku

Proč USA podpořily Irák?

O poslední klasické válce minulého století, íránsko-irácké válce, bylo napsáno mnoho, i když tato konfrontace má řadu hluchých míst, stejně jako jakýkoli z těchto druhů rozsáhlých konfliktů.

Já bych se zase rád dotkl obecně toho, jaký dopad měla válka na povahu vztahů mezi Bagdádem a Washingtonem.

Nakonec je historie , jak správně poznamenal M.N., politika vržena zpět do minulosti .

A současná situace na Blízkém východě je do značné míry přímým důsledkem politiky Spojených států vůči Iráku od konce 70. let.

Měla dvojí charakter. Na jedné straně Washington po pádu šáha vyprovokoval Saddáma ke konfliktu s Íránem a podporoval ho. Ze tří důvodů.

Za prvé: maximální oslabení státu, který se přes noc z hlavního, spolu s Izraelem, spojence Spojených států na Blízkém východě, změnil v existenčního nepřítele, navíc dal transatlantické společnosti a jejímu politickému zřízení, které se teprve začínalo zotavit se po Vietnamu, těžká facka v podobě zajetí personálu íránských studentů (mimochodem, kdo tam byl z hlediska politického a náboženského světonázoru) americké ambasády a fotografie následků neúspěšné operace Eagle Claw .

Druhým důvodem je zajištění nepřetržitých dodávek ropy do Evropy. A rychlé vítězství Iráku, které se zdálo možné díky represím části íránského důstojnického sboru sympatizujícího se svrženým šáhem, na takový cíl dokonale odpovědělo. Neboť co přijde na hlavu ajatolláhovi, mohli ti v Bílém domě jen hádat. Rozhodne se řekněme o uzavření Hormuzského průlivu pro americké lodě.

Ne, technicky to bylo obtížné, ale pokud to Íránci zkusí, nebude to žádný problém. Spojené státy se ale nechtěly zapojit do nového vojenského konfliktu na konci 70. let, po zmíněném Vietnamu. Takže je lepší, když čestný Detroiter – Saddám se jím stal v 80. letech – pracoval na omezení Íránu.

Třetí důvod. K prudkému přerušení vztahů mezi Íránem a USA došlo v období, kdy USA postupně navazovaly dialog s Irákem. Proč vlastně musel být dialog obnoven? Vraťme se o krok zpět do roku 1967.

Ten rok Irák přerušil diplomatické styky se Spojenými státy na protest proti své podpoře Izraele během Šestidenní války. Bílému domu se však nezdálo rozumné hádat se s druhou zemí s největšími zásobami ropy v regionu, zejména na pozadí možného sblížení Bagdádu a Moskvy.

Takové obavy nebyly plané: procesu normalizace vztahů s Irákem, který začal z iniciativy Spojených států amerických, zabránil nástup Baas k moci v roce 1972. Ve stejné době byla uzavřena sovětsko-irácká smlouva z r. Bylo podepsáno Přátelství a spolupráce a Saddám, v té době druhý člověk ve státě, spáchal návštěvu SSSR.

V následujícím roce Iráčané, cítíc podporu Sovětského svazu, znárodnili majetek amerických společností Exxon a Mobil Oil. Spojené státy v podstatě neměly na co reagovat.

Washington však zahrál do karet samotnému Saddámovi, který se v roce 1979 stal absolutním pánem Iráku, aby stabilizoval vztahy, tedy získal americkou vojenskou pomoc, snížil závislost na SSSR diverzifikací dodavatelů zbraní.

Na cestě k vedení v arabském světě aneb Saddámova dvojí hra

Saddám, který hrál na rozpory mezi dvěma supervelmocemi, chtěl po podepsání dohod z Camp Davidu dostat svou zemi do vedení arabského světa, kde v polovině 70. let patřila dominantní role americkému spojeneckému Egyptu.

Takto ambiciózní a zcela realizovatelné cíle Bagdádu neodpovídaly plánům Spojených států – rovněž ambiciózních a charismatických, ale více závislých na americké pomoci a ovládaných z Capitol Hill, nakloněných, jak ukázala dohoda s Beginem, ke kompromisu, Sadat byl Washington právem považoval za preferovanější postavu než Husajna jako nominálního vůdce arabského světa.

A v roce 1982 se měl Irák stát předsedou hnutí nezúčastněných stran – struktury bližší, kvůli své antikoloniální a antiimperialistické povaze, k SSSR než USA, což také nemohlo dělat starosti bílým. Dům.

A správně uvažovali na Capitol Hill, pokud íránsko-irácká válka skončí Saddámovým vítězstvím, kde jsou záruky, že se tam zastaví a nebude se snažit rozšiřovat sféru svého vlivu, řekněme, nebude se chtít dostat ani s Asadem za Syrská podpora Íránu, nebo iniciace vytvoření protiizraelské koalice?

Z Arabů Chomejní stále podporoval Kaddáfího, ale ten byl mimo dosah iráckých jednotek. Mimochodem, šéf Džamáhírie si také nárokoval vedení v arabském světě, ale vzhledem k jeho zapojení do konfliktu se zeměmi Černé Afriky – především s Čadem – nepředstavoval nebezpečí pro geopolitické zájmy Spojených států. že Saddám mohl pózovat, kdyby si uvědomil své ambice. I když, jak ukázaly následující události, Kaddáfí se pro Američany ve Středozemním moři stal kostí v krku.

Íránský uzel

Ke zmíněnému oslabení Íránu důležité upřesnění: v prvním roce a půl války se na Capitol Hill nesnažili ani tak o porážku Islámské republiky, ale o přechod moci v ní k politickým silám loajálním. do Spojených států – v letech 1979–1981. stále se to zdálo možné.

V roce 1981, po porážce Národní fronty vedené K. Sanjabi Chomejního příznivci (jakási obdoba ruských kadetů vedených P. N. Miljukovem na počátku 20. století), se však vytvoření koaliční vlády stalo téměř nemožné. Ne, vůči Chomejnímu stále zůstávala vlivná a nepřátelská vojensko-politická síla, mimochodem sídlící na území Iráku – Organizace mudžahedínů íránského lidu , jejíž bojovníci v roce 1981 zabili i prezidenta Rajaie a premiéra Bahonara. .

Ale mudžahedíni (OMIN) se drželi levicově radikálních názorů, což z nich udělalo spojence SSSR spíše než USA. Bílý dům se obával zavedení sovětských vojsk do Íránu po Afghánistánu a ustavení režimu přátelského k Moskvě založenému na OMIN, pokud by byl takový plán realizován, strategická situace na Středním východě by se nezměnila ve prospěch Spojené státy.

Zajímavé je, že v té době se i Sovětský svaz obával otevřené americké vojenské intervence do událostí, které otřásly Íránem.

„Opera“ hrála nejen pro Izrael

Nejednoznačnost postoje USA ohledně budování vztahů se Saddámem se jasně ukázala v červnu 1981, kdy byl v důsledku skvěle provedené operace Opera , který Francouzi dodali Iráku prakticky zničen jaderný reaktor Osirak .

Izraelské F-15A a F-16A přitom narušily vzdušný prostor Jordánska a Saúdské Arábie. Tel Aviv však měl důvod počítat se zdrženlivou reakcí ze strany těchto států a, i když to nebylo propagováno, s uspokojením ohledně vážného poškození reaktoru, protože jak Ammán, tak Rijád, který se stále více přibližoval Američanům, se obávaly, že Saddám iniciovat svržení blízkovýchodních monarchií.

Je pozoruhodné, že Irák, na rozdíl od Izraele, který pravděpodobně provedl příslušné testy již v roce 1979, podepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní .

Na deklarativní úrovni Washington odsoudil izraelský úder a dokonce se Saddámovi uklonil. Na stránkách The New York Times tedy 9. června 1981 vyšly následující řádky:

Podle Reaganovy administrativy Irák v posledních měsících sleduje spíše prozápadní kurz a začala jednání o rozšíření vztahů se Spojenými státy. Nebylo také jisté, že Irák sestrojí bombu, ačkoli úředníci tvrdili, že tato možnost existuje.
Prezidentský poradce pro národní bezpečnost Brzezinski učinil podobné prohlášení:

Nevěříme, že zájmy Spojených států a Iráku jsou v zásadě neslučitelné. Chápeme touhu Iráku po nezávislosti. Jeho přáním je vidět Perský záliv, který je bezpečný, a nevěříme, že by se americko-irácké vztahy měly vyvíjet v duchu antagonismu. Nechceme, aby tato abnormální situace v našich vztazích pokračovala, i když jsme si vědomi, že k jejich zlepšení je dlouhá cesta.
Zároveň je zřejmé, že Američané, stejně jako Saúdové a Jordánci, nemohli být potěšeni: vyhlídky na přeměnu Iráku tím, že mu udělíme jaderný status, na přední regionální velmoc, jsou prakticky nulové.

A co je důležité, bylo to provedeno rukama někoho jiného. Spojené státy v rámci Nixonovy doktríny , která si stále zachovala svůj význam , uznaly paritu se SSSR na Blízkém východě a obecně se nesnažily zvýšit svou vojenskou přítomnost v regionu: stínem Vietnamu byl stále se vznášející v Oválné pracovně a scéna helikoptér shazovaných do oceánu během evakuace amerických občanů ze Saigonu.

Saddám ze své strany dokonale pochopil dualitu americké politiky vůči Iráku, ale přijal pravidla hry, jak uvedl v rozhovoru v roce 1981 – v předvečer propuštění rukojmích zajatých v Teheránu:

Spojené státy nekorigují svou politiku radikálně, ale pouze částečně a formou malých, dočasných a letmých testů. Malé změny by neměly být zaměňovány za velké radikální změny, ale pozitivní změny by měly být podporovány.
To bylo řečeno na pozadí pokračujícího sbližování s Moskvou: v reakci na zničení Osiraku zrušil SSSR zbrojní embargo na Irák. Také v roce 1981 přijela do Bagdádu sovětská delegace, aby oslavila den nezávislosti země. A příští rok již Moskva poskytla Iráku 70 % vojenského dovozu.

V neposlední řadě byla sovětská podpora určena kritikou ajatolláha Chomejního (irácký vůdce však kritizoval i zavedení omezeného kontingentu) vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu a perzekuce íránské marxistické strany Tudeh.

Ale znovu zdůrazním: směřováním ke sblížení se SSSR se Saddám vůbec nestal dirigentem vůle Moskvy v regionu, jako šáh nebo Sadat, kteří hráli odpovídající roli ve vztahu k Washingtonu.

Kreml nepředstíral, že dělá víc – ve východní Evropě bylo starostí dost: prosinec 1981 byl v Polsku ve znamení zavedení stanného práva a v Afghánistánu se situace nevyvíjela tak, jak bychom si přáli.

Ukázalo se však , že Nixonova doktrína má podle historických standardů krátké trvání. Navíc by to mělo být zvažováno v kontextu jiné doktríny, která existovala paralelně a nijak s ní nekorelovala – Schlesinger , která se stala zastřenou odpovědí Pentagonu na SALT-1.

Reagan a Saddám – obnovení diplomatických vztahů

Poté, co Reaganova administrativa přišla do Bílého domu, závody ve zbrojení v podstatě pokračovaly. Ano, ve skutečnosti žádná doktrína nebo prohlášení – řekněme Helsinky – nemohly zrušit sovětsko-americkou konfrontaci obecně a na Blízkém východě zvlášť.

A Saddám se pokusil využít konfrontace mezi dvěma supervelmocemi ve svůj prospěch. Naštěstí nová americká administrativa pokračovala ve svém směřování k normalizaci vztahů s Irákem, což dalo tehdejšímu místopředsedovi irácké vlády Azízovi důvod, aby si americký

úsilí o pochopení arabské situace a řešení problémů spravedlivým, spravedlivým a zákonným způsobem.
Jinými slovy:

Přes nedostatek diplomatických vztahů, píše historička K. A. Belousová, došlo k nárůstu obchodních a ekonomických vztahů mezi USA a Irákem. Dovoz ze Spojených států do Iráku činil 18 milionů $ v roce 1970, 370 milionů $ v roce 1975, 797 milionů $ v roce 1980 a 931 milionů $ v roce 1982.
V roce 1982 Bílý dům vyškrtl Irák ze seznamu zemí, které z jeho pohledu podporují mezinárodní terorismus. O několik let později Washington a Bagdád obnovily diplomatické vztahy, o rok dříve Američané poskytli Iráku, který prožíval akutní ekonomickou krizi, působivou půjčku na vývoz pšenice ze Spojených států.

Saddám navíc směřoval ke sblížení se Spojenými státy i kvůli obavám z normalizace americko-íránských vztahů a právní pomoci Teheránu, což by mohlo vést k obratu ve válce nepříznivě nakloněnému Bagdádu.

Měli bychom také vzít v úvahu touhu Islámské republiky – a Chomejní jen stěží odpustil Saddámovi jeho vyhnání z Iráku v roce 1978 – zahájit protibaasistické akce mezi iráckými šíity.

To odporovalo nejen zájmům Bagdádu, ale i Spojených států, protože to vytvořilo podmínky pro vítězství islámské republiky a její expanzi do Libanonu a Sýrie. Obecně platí, že na konci 80. let se americko-íránské vztahy výrazně zhoršily, až k vojenským střetům v Perském zálivu.

Na Capitol Hill si nedělali iluze o tom, že by Saddám hrál na rozpory mezi supervelmocemi, a proto se báli možnosti Iráčanů uzavřít Hormuzský průliv.

Saúdové byli z toho obzvláště nervózní a žádali USA o ochranu. A Bílý dům neopomněl pomoci a nastavil kurz pro zvýšení své vojenské přítomnosti v Perském zálivu a na Blízkém východě jako celku, nemluvě o tajné podpoře Íránu, která se změnila ve skandál, protože jedna ze stran, od Pohled Washingtonu měl výrazně oslabit toho druhého, ale nezničit ho úplně. Proto byly na obou stranách umístěny zbraně.

Saúdové se přitom Íránu báli více než Iráku a pomáhali mu poskytnutím půjčky ve výši 16 miliard dolarů a obecně ho během války podporovali na diplomatické úrovni.

No, pak se Gorbačovovo nové myšlení z ničeho nic zhroutilo a jedna ze supervelmocí začala rychle a bez vnějšího tlaku ztrácet své postavení ve světě, včetně Blízkého východu.

Nejprve byl Bílý dům ohromen štěstím, které je potkalo, a pak začali přeformátovat stav věcí po svém, včetně toho v Perském zálivu. A Saddám zde vypadal spíše jako překážka než jako obtížný, ale přesto partner.

Proč spolupracovat a vést složitá jednání, když si vše můžete vzít sami?

Irák prožíval hospodářskou krizi, vyčerpaný válkou, zbavený sovětské podpory a spojenců, zdál se být snadnou kořistí a jeho zásoby ropy byly připraveny padnout do již rozprostřených amerických dlaní.

Saddám: Akello minul, nebo cestu k lešení

Stačila záminka a ta se našla snadno v podobě vyprovokování iráckého vůdce k agresi proti Kuvajtu, který mimochodem podporoval Bagdád během íránsko-irácké války.

Zkušený politik Saddám se v tomto případě dopustil chyby, když nezohlednil mocenskou nerovnováhu v regionu, přecenil schopnosti vlastní armády a špatně vypočítal kroky reakce USA v předvečer invaze do emirátu. A Američané ho prostě napálili.

Hra, kterou kompetentně provedl Bílý dům, vedla americké jednotky do Bagdádu, Iráku ke kolapsu státnosti a Saddáma na popravu.

About The Author