Příběh dvou nalezených koťátek 2

Den druhý – ukňourané koťátka

První myšlenka hned ráno, když člověk vstane většinou není o zvířátkách nebo zahradě. Né teda u mě. Ale tentokráte byla. Co koťata, jsou v pořádku? A hned po nakrmení slepiček, už jsem spěchala otevřít dílnu a koťátka nakrmit.

Byl nádherný, slunnečný den a tak jsem jim vyndala pěkně košík a chtěla jsem, aby byly i chvilku na vzduchu. Připravila jsem si pro ně jídlo. Jenže ony nechtěly lízat a mňoukaly a i když jsem se sebevíc snažila a hladila, nebyla jsem hledanou maminkou. Volaly, hledaly, kňouraly… miska plná jídla, tvarohu, mlíčko… a koťátka pořád nic nechtěly.

Po hodině snažení jsem to vzdala, že na tohle nemám čas ani chuť, jidlo jsem jim nechala u košíku a šla jsem dělat jiné věci do zahrady.. Kupodivu koťata běhala hned za mnou. Takhle mě v podstatě pronásledují doteď.

Víceméně je pořád někdo v zahradě, takže se hned někoho chytí a jsou s ním. Teď se chytly zase dědy, který šel rovnou štípat dřevo, tak jsem byla ráda, že se mi nemotají pod nohama. Odpoledne přišel kluk i s kamarádem ze školy a ti jim dávali olizovat tvaroh na prstu. Hrozně se u toho nasmáli a koťátka byla spokojená. Někdo si s nimi hrál. Cely den byly takové ukňourané a mám takový pocit, že i pochopily, že jim začíná nová životní etapa, bez maminky, případných dalších sourozenců. Občas jsem měla pocit smutného výrazu, ale ten naštěstí brzy odezněl. Den utekl jak voda a koťátkům jsme na večer připravili nový košík, rovnou i svůj písek a misečky. Večer už jsem viděla, jak lížou z misky. Hodně jsem si oddechla. Denně trávit čas krmením koťat, to by mi ještě chybělo.