Příběh dvou nalezených koťátek

Den 23 – nezbytně nutná operace

Dívám se každý den na nenápadně se zvětšující bříško Kuličky a tuhne mi úsměv. Zdá se mi to nebo začínám být paranoidní. Zatímco kocour Čičin si užívá přítomnosti svých kamarádek a vyhřívá se s nimi na sluníčku bok po boku /to dříve nebylo/, začínám mít podezření, že jsem propásla ten moment, kdy se děvčata měly mrouskat a jdou na mě mdloby. Už takhle tady máme dost hladových krků, co každé ráno a večer stojí u dveří a mňoukají. Představa dalších, né děkuji. Domluvila jsem se s kamarádkou, co má úžasného pana zvěrolékaře, že bude na čase zavolat a objednat kočičky. Bytostně jsem byla přesvědčená, že jsou holky ještě malý a že je brzo na kastraci. Tak nějak si myslím, že se narodily v srpnu. Ale příroda evidentně nečeká a letos je celkově všechno posunuté, odvezla jsem kočky hned ráno do ordinace.

No, tak tam se mi poprvé děvčata ukázaly i z té horší stránky. Nemůžu jim to zazlívat, protože byly v cizím prostředí, nikdy nebyly v přepravce. A nesnídaly… to si skoro říkám, že byl pro ně ani největší zločin, na nich spáchaný. Viděly, jak Čičin dostal do misky a ony ne. Hrůza. Musela jsem je podržet, aby jim pan doktor mohl píchnout uspávací injekci a snad nikdy jsem neslyšela jak se naše kočky zvukově projevují. Čičin řve kvůli všemu, například kvůli žrádlu, protože se mu něco nelíbí nebo jen tak… nejspíš. Ale kočky jen poslušně leží, stojí, vrní… ale nekomunikují. Nebo nebyl důvod reklamovat, řekl by chlapec u stolu /co nikdy nepromluvil „o) A ejhle, dokonce na mě i vycenily zuby a vytasily drápy. Kulička, která je ze všech nejvíce mírumilovná, kočka která se nechá hladit malými dětmi, zatnula drápy do mé bundy a chtěla zdrhnout. Tygřice mi přišla klidnější, ale také se jí to nelíbilo. Holky za chvilinku spinkaly a za hodinku jsem si je mohla vyzvednout.

Pan doktor udělal takové malé stehy a jizvičky se nám pěkně hojí. Při předání mi hlásil, že už si holky zašpásovaly a jako drzého viníka jsem si přestavila Čičina. Tomu jsem dala na výběr už na jaře, kulky nebo zima. A podle úprku z našeho domu jsem usoudila, že vyhrály kulky. Kočky napřed spinkaly a musela jsem je nechat až do večera v přepravce, ale jakmile jsem za nimi odpoledne přišla, už vypadaly, že by si něco daly. Tak jsem jim dala vodu… Tu nepily. Opravdu čekaly na něco dobrého. Měly štěstí, protože jsem jim koupila kapsičky, na přilepšenou, za ten stres a cestování. Tak si je tak rychle zblajzly, že by si člověk myslel, že nežraly 3 dny. Ale tak to u koček asi je. Do večera jsem je měla pro jistotu zavřené, aby si ještě poležely, pospinkaly… neboť mě pan doktor varoval, že by odněkud třeba mohly spadnout. Suché jsem jim taky dávat neměla, aby se třeba nezadávily. Oholené bříška vypadají ještě dnes, po týdnu vtipně a tak jsem vám je vyfotila, že jsou v pořádku a užívají si sluníčka. Druhý den už děvčata lítaly jak kulové blesky po zahradě a Kulička mě i dnes potěšila, když jsem jí viděla, že si nese v tlamě malou myšku. Rozhodilo mě, že pořád nebyla mrtvá, to mi vadí, ale chválila jsem jí, že loví. To se o Tygřici říci nedá. A Čičin mi taky poslední dobou přišel jen jako povaleč. Tak nevím nevím… Doufám, že s přívalem myší z pole jak začne sezóna, bude každá packa dobrá.

PS: omlouvám se všem co nejsou příznivci kastrace koček, ale razím heslo raději mít příval nových koťat pod kontrolou než to topit a jiné hrůzy. Osobně moc dobře vím, že útulky praskají ve švech. A já bych malým koťátkům nedokázala ublížit. Stejně tak štěňátkům a nezvládli jsme to ani u nutrií a jak jsme dopadli. Takže tak za mě.