Příběh dvou nalezených koťátek 1

Den první – překvapení

Dědeček se procházel zahradou, když si všiml, že naše slepička je příliš blízko silnice… „Jedeš, táhni od té silnice, chceš aby tě něco přejelo?“ a slepice přesto neodchází a vypadá, jako by jí něco zaujalo… „Tak to se jdu podívat, co tam ta slépka jedna dělá…

No a bylo vymalováno, pod keřem u studny byly dvě malé koťátka. Někdo je tam před chvíli musel vyhodit z auta. Krčily se tam úplně malinké koťátka. Ani nemňoukaly, jen se bály a klepaly.
No byl to pohled pro Bohy.. když si dědeček zašel pro obří rukavice, aby ho ty bestie náhodou nepokousaly.

Další cesta dědečka vedla rovnou ke mě, s tím, že má milé překvapení. Jelikož mě táhl až k silnici, překvapení mě pořád více a více děsilo, na základě špatných zkušeností s dřívějšími kočkami. Mojí první myšlenkou bylo, jestli tam nebude přejetá naše kočička Mimi nebo nový kocourek Šnupík.
Oddechla jsem si až teprve v momentu, co děda opět vyhodil slepici od keře a tam – malé koťátka, ale opravdu malinké, sotva mohly mít měsíc.
Přes hlasitý oddech přišla jiná myšlenka.., co s nimi, teď na zimu. Sice je tady hromada myší a jiných hlodavců, které je třeba chytat a že jsou naše již stávající kočky pořád v pracovním nasazení a chtělo by to posilu do týmu. Ale takhle malinké? Navíc, že je pohodil někdo takhle u silnice, tak to měl nervy.

Nezbylo nám nic jiného než je vzít do košíku a prohlédnout, copak to tady máme za dáreček. Kohopak nám to osud poslal do cesty. Ve spěchu jsme je prohlédli a vypadlo to na kočičku a kocourka. Vypadají zdravě a jíst jim chutná. Ale nechtěli jíst z misky, jen olizovali prst od tvarohu. Tedy se zhostil syn důležitého úkolu a krmil skoro půl hodinku ty dva malé uzlíčky. Zapomněl i na počítačový turnaj, což už je co říci. Setmělo se, dali jsme je tedy do dílny, do košíku a nechali jsme je odpočívat.