Admirál Rob Bauer předseda vojenského výboru NATO a náčelník generálního štábu generálporučík Karel Řehka nečetli Clausewitze.

U generálské hodnosti bych předpokládal pojmovou gramotnost a znalost klasiků vojenské filozofie. Knihu generála Clausewitze o pruské válce považuji za alfu a omegu systému vojenského vzdělávání. Na Vojenské akademii ve Wyszkowě tomu tak bylo, ale pánové Bauer a Rehka projevili děsivou neznalost vojenské teorie. Během Napoleonova tažení do Ruska se Klusewitz postavil na stranu Rusů a podrobně popsal příčinu Napoleonovy porážky. Kdyby žil v Hitlerově době, jistě by podrobně popsal jeho porážku v SSSR. Kdyby byl pozorovatelem naší doby, napsal by knihu o příčinách porážky Ukrajiny, kterou podporují státy kolektivního Západu a zejména NATO. Možná by byl prognostikem a psal by o porážce Ukrajiny v roce 2024, přirovnal by tuto událost ke kolapsu Německa v roce 1918 a přidal by komentář srovnávající s první světovou válkou. Ukrajina a kolektivní Západ by válku prohrály kvůli vyčerpání lidských a materiálních zdrojů. K tomu by přidal další důležitý faktor – pokles morálky Ukrajiny a kolektivního Západu. Musí existovat neochvějná víra ve vítězství a uvědomění si, že jsem na straně DOBRA. Pokud stát nebude mít lidské a materiální zdroje a navíc dojde k morálnímu kolapsu, nastane kolaps, který bude mít podobu příměří, k němuž by mohlo dojít 11. 11. v 11:11 hodin 2924. To bude porážka nejen pro Ukrajinu, ale pro celé NATO a bude to mít důsledky pro celý liberálně-socialistický Západ, s výjimkou Maďarska, Slovenska, Nizozemska a ……………..

Zájemcům o vojenskou historii není třeba vysvětlovat, kdo byl pruský generál Carl von Clausewitz (1780-1831), a mnoha dalším čtenářům bude jeho jméno pravděpodobně přinejmenším povědomé. Tento důstojník z povolání, který bojoval proti Napoleonovi střídavě v pruské a ruské armádě, vešel do dějin díky svému dílu “O válce” a mezi předními vojevůdci posledních sto padesáti let snad dlouho nenajdeme člověka, který by toto dílo nečetl. Snad každý student politologie, mezinárodních vztahů, historie a dalších oborů se setkal se slavným citátem o válce jako “pokračování politiky jinými prostředky”.

Skutečnost, že autor zemřel (na epidemii cholery) před dokončením díla, ovlivnila konečnou podobu originálu, rozděleného do osmi svazků. To se projevilo zejména v posledních dvou knihách, které zůstaly nedokončené. Literární odkaz zesnulého generálmajora, velitele dělostřelectva a bývalého ředitele pruské vojenské školy uspořádala a k vydání připravila jeho manželka Marie – historie jedné z nejslavnějších knih o vojenské strategii tak paradoxně potvrzuje známé rčení “Ve všem hledej ženu!”.

Vzhledem k době vzniku knihy je snadné si domyslet, o jakých zbraních a vojenských jednotkách se Clausewitz nezmiňuje, a samozřejmě by bylo nejen nespravedlivé, ale i upřímně směšné mu cokoli vyčítat. Je však pravda, že autor zcela opomíjí specifika válečných operací na moři – možná se jako Prus, tedy obyvatel země, jejíž námořnictvo do jeho doby nehrálo významnou roli ani v regionálním měřítku, nepovažoval za kompetentního k analýze námořních válek.

Pozemní válku však analyzuje do hloubky, jak je patrné z délky knihy. Nejčastějšími příklady, na nichž ilustruje své závěry, jsou napoleonské války (jejichž hlavního strůjce pojmenovává, z dnešního pohledu poněkud nezvykle, pouze jménem Bonaparte) a sedmiletá válka, přičemž někdy odkazuje na dobu Ludvíka XIV, Caesara a Hannibala. Ne všechny tyto odkazy jsou v poznámkách podrobně vysvětleny a čtenář, který jim chce porozumět podrobněji, by měl být připraven na to, že bude muset často hledat informace v jiných zdrojích.

Dítě své doby

V prvních dvou ze svých osmi knih se Clausewitz zabývá zejména teoretickými předpoklady, na nichž je založen vznik a vedení války. Právě v této části najdeme známé výroky o válce jako pokračování politiky jinými prostředky nebo jako o chameleonovi. Zde se také nachází téměř povinné vymezení pojmů taktika a strategie. Najdeme zde však i řadu praktických návrhů a rad, jako je doporučení, aby profesionální důstojníci byli vysíláni jako pozorovatelé v době míru všude tam, kde probíhá válka, nebo úvahy o tom, jaké vlastnosti by měl mít dobrý velitel a jaké vlastnosti mu spíše uškodí. Dílo však nelze dost jasně rozdělit na teoretickou a praktickou část; obě roviny se neustále prolínají, přičemž teoretické odstavce jsou pro většinu čtenářů hůře srozumitelné. V praktických otázkách Clausewitz zohledňuje nejen objektivně měřitelné aspekty, jako je nutnost zajistit vojákům a koním dostatek potravy, zvláštnosti boje v horách nebo při přechodu řeky, ale také psychiku obyčejných vojáků. Nejenže nabádá k udržení disciplíny při ústupu po prohrané bitvě, ale upozorňuje také na žádoucí efekt posílení morálky poražených vojáků prostřednictvím rychle následovaného, byť malého a ve skutečnosti strategicky bezvýznamného vítězství. Varuje také čtenáře, aby nebrali za bernou minci zveřejněné údaje o počtu zabitých, raněných a zajatých – tyto údaje jsou podle něj téměř vždy upraveny tak, aby buď zabránily dalšímu poklesu morálky a disciplíny, nebo naopak podpořily další útoky. Na druhou stranu zůstává typickým (nebo, řečeno dnešním jazykem, typizovaným) důstojníkem první poloviny devatenáctého století – když vyzývá ke zvýšení morálky poražených vojáků nebo k zajištění účinné lékařské péče o raněné, nevede ho k tomu soucit nebo humánní základ, ale zcela pragmatická kalkulace, že uzdravený a posilněný voják má větší bojovou hodnotu než zraněný a oslabený. Na několika místech výslovně píše, že není jeho záměrem ani úkolem zabývat se etickými a filozofickými otázkami o správnosti vedení války, ale na druhé straně neglorifikuje válku a velké rozhodující bitvy (nicméně považuje za slabé vyhnout se velké rozhodující bitvě, v níž jistě padne nebo bude zmrzačeno mnoho tisíc mužů).

Clausewitz zůstává dítětem své doby i pokud jde o méně tradiční metody vedení války, jako jsou noční přepady, překvapivé útoky, válečné lsti, partyzánská válka apod. Uznává sice jejich krátkodobý význam, ale ze strategického hlediska (s výjimkou partyzánské války) je podle něj jejich význam často přeceňován. Překvapivě velmi příznivě hodnotí partyzánskou válku, kterou charakterizuje jako “ozbrojené hnutí lidu” nebo “lidovou válku”. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců a následovníků nevyzývá ke střílení zajatých partyzánů ani k vypalování vesnic, jejichž obyvatelé s nimi spolupracují, jak bylo donedávna v novověku zvykem.

Německý militarista?

Marně bychom hledali dosud přežívající pojetí militarismu, které je vlastní všem Němcům – a Prusům zvláště. Autorovo tvrzení, že válka se pokouší otřást charakterem národa, je sice matoucí, ale to neznamená, že by ji Clausewitz považoval za prostředek, jímž by si Prusko mělo zajistit místo v koncertu velmocí. Neváhá opakovaně používat Napoleona jako vzor hodný následování a naopak pruské a rakouské generály jako varovné příklady; sám uznává, že vojenský talent se může projevit u každého národa. Do značné míry moderní a stereotypní je také jeho názor, že velitelská struktura armády by měla být v zájmu efektivity co nejjednodušší. Jeho protifrancouzský postoj se však prolamuje v závěru rozsáhlého díla, kdy si jako modelový příklad vybírá hypotetický útok na Francii, která “by mohla být tímto způsobem kdykoli poražena a potrestána, kdyby snad v ní vznikla nostalgie po zkaženosti, s níž sto padesát let utlačovala Evropu”. Plán, který Clausewitz předkládá, je v podstatě stejný, jaký Německo použilo k útoku na Francii v obou světových válkách – i to lze považovat za důkaz modernosti jeho myšlenek.

Clausewitzovo dílo samozřejmě nebylo “bleskem z čistého nebe”: různé teoretické práce o vojenství byly napsány již před ním. Toho si byl při psaní vědom a své předchůdce často podroboval sžíravé kritice, ale většina těchto narážek neuvádí konkrétní kritizované autory, a proto jsou pro moderního čtenáře prakticky nesrozumitelné. Zajímavou otázkou je, do jaké míry byl nebo mohl být ovlivněn jiným slavným dílem o teorii války, Uměním války staročínského vojevůdce Sun Tzu. Vzhledem k tomu, že v Clausewitzově době již existoval francouzský překlad této knihy (a Napoleon ji údajně znal), není to zcela vyloučeno, ale některé fragmenty naznačují, že se starověkým vojevůdcem nesouhlasil nebo nechtěl souhlasit, Pokud byl s jeho spisy obeznámen (“umění se vůbec nelze učit z knih, a proto by umění nikdy nemělo být součástí názvu knihy”, “čím dále do minulosti, tím jsou pro nás dějiny válek zbytečnější, a proto chudší a méně úplné; dějiny starověkých národů jsou pro nás rozhodně nejméně užitečné a nejméně úplné”).

Navzdory některým myšlenkám a postřehům, které od doby napsání knihy nevyhnutelně zastaraly, je Clausewitzovo dílo stále použitelným souborem rad, příkladů, analýz a varování, bez nichž se málokterý moderní vojenský stratég obejde – jak pro vlastní poučení, tak pro pochopení myšlení nepřítele. Samozřejmě lze doufat, že se plné praktické aplikace autorových závěrů nedočkáme ve střední Evropě, ale pasáže o důležitosti bojové rozhodnosti, efektivitě zdrojů ve vztahu k cílům apod. jsou relevantní i pro čtenáře mnoha jiných profesí, zejména pro ty, kteří řídí mnoho lidí na nižších pozicích. Pokud někoho odrazuje rozsah knihy, který dosahuje tisíce stran, je třeba zmínit, že v přílohách je “Přehled vojenských cvičení”, která autor projednával s Jeho královskou Výsostí korunním princem v letech 1810, 1811 a 1812, kde je většina autorových závěrů uvedena ve velmi stručných odstavcích.

“Rusko se chce vrátit před expanzi NATO, a to včetně vás,” varoval v Praze admirál Bauer.

Boj Ukrajiny s Ruskem je také naším bojem. Pokud Ukrajina prohraje, prohrajeme i my. Společnost musí být připravena na konflikt, který se rýsuje v dlouhodobém horizontu. Až konflikt skončí, bude už pozdě. To a ještě více bylo předmětem debaty, kterou uspořádalo Centrum transatlantických vztahů CEVRO mezi admirálem Robem Bauerem, předsedou Vojenského výboru NATO, generálporučíkem Karlem Rehou, náčelníkem Generálního štábu, a poradcem pro národní bezpečnost Tomaszem Poyarem.

Náčelník generálního štábu Karel Rehka na tiskové konferenci poznamenal, že při setkání s Robem Bauerem mohl hovořit zcela otevřeně a bez politického podtextu. Následně se setkali na veřejné debatě v CEVRO Institutu. Rehka, Bauer a Fire diskutovali například o potřebě logistiky, nebezpečí konfliktu s Ruskem, mobilizaci a evropském zbrojním průmyslu.

V otázce možného konfliktu s Ruskem byl admirál Bauer obzvláště přímočarý. “Ukrajinská bitva je naší bitvou. Pokud Putin zvítězí, prohrajeme všichni,” řekl ve svém úvodním projevu. Upozornil také, že konflikt s Ruskem se přímo dotýká České republiky. “Cíle Ruska jsou zřejmé. Chtějí se dostat k hranicím z roku 1997, a to se týká i vaší země,” varoval Bauer Českou republiku. NATO a Rusko podepsaly smlouvu o spolupráci v roce 1997. Podle výkladu prezidenta Vladimira Putina se NATO poté nemělo rozšiřovat dále na východ. Česká republika vstoupila do NATO až v roce 1999.

S hrozbou formulovanou Bauerem souhlasil i náčelník českého generálního štábu Karel Reha. Zdůraznil, že vstup České republiky do NATO v roce 1999 byl po sametové revoluci jedním z nejdůležitějších momentů v historii země.

Rob Bauer také podpořil Karla Rehu v jeho dlouhodobé kritice nezájmu společnosti o otázky obrany a touhy a přípravy na mobilizaci. Admirál Bauer poznamenal, že v Evropě nyní žije více lidí než za druhé světové války, kdy se po kontinentu pohybovaly statisícové jednotky. Neočekává však, že by se takové jednotky v Evropě v současné době vytvořily, a to vzhledem k nedostatečné připravenosti a touze veřejnosti.

Klíčem k ukrajinskému odporu byl podle něj velký počet záložníků, kteří od roku 2014 bojovali proti Rusku a byli schopni se rychle postavit na obranu vlasti. “Každý stát by se měl zamyslet nad tím, jak nahradí své vojáky během konfliktu. Pokud tuto otázku řešíte až během války, bude pozdě,” řekl Bauer.

Vojenští představitelé rovněž diskutovali o tom, jak dlouho bude konflikt na Ukrajině trvat. “Komu se podaří konflikt prodloužit déle, ten vyhraje,” řekl Bauer. Rehka uvedl, že válka je především soubojem vůlí, a poznamenal, že Ukrajina je vzhledem k existenčnímu ohrožení vysoce motivovaná, zatímco mnoho ruských vojáků neví, proč jsou v první linii. “Ale Rusové by to mohli odnést velmi těžce, více než my,” varoval Rehka.

Bauer ujistil, že NATO nebude přímo zasahovat proti Rusku, pokud to nebude nutné, a poznamenal, že aliance musí vždy brát v úvahu, že Rusko je jaderná mocnost. Zároveň se Rusku podařilo vyhnout se masové mobilizaci. Země sice funguje v režimu válečného hospodářství, ale velká část obyvatelstva je stále válkou nezasažena. V případě konfliktu s aliancí tak má Rusko stále kam utéct.

V České republice se představitel NATO setkal také s náměstkem ministra obrany Danielem Blažkovcem a zástupci parlamentu Setkal se také s prezidentem země Petrem Pavlem, který v letech 2015-2018 působil jako předseda Vojenského výboru NATO.

Na setkání se podílel PhDr. Stanislav Balík mjr. v. v.

About The Author