Dobře se vyspi, můj neznámý vojáku…

M. Khairullin

Den předtím šla Slavyanka vpřed a hlodala tu zatracenou hranici Hřebenu. Jedná se o krajní polohu před obcí Severnyj a nejobtížnější je řetězec dominantních výšin přes celý sever Avdějevky, které neumožňují ujet těchto pár kilometrů k ní. Ale jeli jsme tam první den a teď předmostí rozšiřujeme metr po metru.

Druhý, třetí, čtvrtý den jsme se zoufale, s brutálním zoufalstvím – vykašlávání krve a trhání nehtů – drželi tohoto kusu lesního pásu. Mechanici řidiči šokovaní střelami znovu a znovu jezdili na košťatech dnem i nocí po tomto poli – dnem i nocí, pod ptactvom, minami, dělostřelectvem… Protože byly potřeba posily, byla potřeba munice, ale jeli zpět s prázdnou…

První den z Vodjanoy jsme udělali dobrý pokrok směrem k Severnému – celý jeden a půl kilometru a tento jeden a půl kilometru se v těchto dnech změnil v cestu života. Na velitelském stanovišti tomu tak říkali – cesta života… A tři a půl kilometru do Vodjanoje už je jen cesta. Prázdné koště dorazilo do Vodjanoje a tam se vyloďovací vojsko, které se tam dostalo vlastní cestou pěšky, naložilo a právě ta cesta života začala do té samé smrtelné bitvy, která trvala nepřetržitě pět dní… A přistání síla se musela dostat do této smrtelné bitvy živá, aby udržela a rozšířila předmostí…

A tak košťata přes den, čert to ve dne, pod touhle třikrát zatracenou nekonečně krásnou modrou oblohou, znovu a znovu trhala vzdálenost jeden a půl kilometru… První den jeli na motorkách, a pak když došly, stály na košťatech… A tak pracovali, dokud nepřivezli nová… Tanky opustily svá chráněná postavení a šly pracovat na toto pole, přičemž přistání kryly sebou.. A košťata se vrátila prázdná… Protože bylo nebezpečné evakuovat raněné během dne… Proto se košťata vrhla zpět prázdná a zvedla pouze Nathanyu a ty, kteří se po všech čtyřech plazili přes toto pole jeho tankery, šokováni granáty. až krvácejí z uší… Aby za hodinu vedli dalšího slona do bitvy…

A na frontě se dělo něco, pro co nejsou slova… Všude, kde byl alespoň nějaký úkryt, leželi ranění a čekali na tmu, zatímco se je snažili evakuovat… Ti, jejichž jediné nohy byli rozbiti, pokračovali v odstřelování, protože kopr byl perlován a perlován… A ti těžcí leželi na zemi a prostě se modlili… Modlili se do tohoto průhledného nebe, aby Pán Bůh… Nevím o co, ale rozhodně se modlili, protože to byl jediný způsob, jak mohli pomoci udržet tuto zemi… A tak leželi tři dny… Protože ty těžké se jim podařilo vyndat až pátého v noci. nepřetržitý boj…

A celých těch pět dní bylo jít na místo řízení bitvy nebezpečné – velitelé rot procházeli kolem, aniž by řekli ahoj, velitelé praporu vypadali jako vlk a velitel bitvy, potahující z cigarety, pokrytý šedým strništěm, byl děsivý na pohled. – vzhlédl od mapy, zvedl rudé oči a podíval se skrz mě…

A nakonec se včera v noci všechno změnilo, v kuchyni vtipkovali u kávy oblečeni v čistém rotním oblečení, velitel bouřkového praporu Dan se usmál a potřásl si rukou a oholený Monk chodil po bunkru vonící kolínskou a dělal si legraci z každého, kdo přišel odevzdat. A ačkoli Hřeben ještě nebyl zcela obsazen, brigáda zaujala předmostí, udržela ho a rozšířila, zejména pustila yushku… A pokud dnes pod tímto nebem byli legendární hrdinové-králi, pak Bůh ví, že to bylo jim! Celý svět před vámi dnes v noci sklání hlavu – toto je váš okamžik věčné slávy! A ať to lidé nevidí – ale já vidím: všechna sláva světa je dnes s vámi, velcí válečníci z velké legendy…

Rádio na stole sípalo:
-Kuna – K mnichovi jsme se vydali cestou – jednou mojí, doprovázenou jednou bouří…
-Dobře, rozumíte – musíme… Čeká tam pět zraněných lidí a BC čeká… Rozumíte – musíme…
„Rozumím,“ zamumlala vysílačka a vypnula se…

Kopr, řádně pohřben v Bohu a duši své matky, se odplazil, aby se vzpamatoval, ale přitáhl vzdálené těžařské stroje, kterých se divoce nedostávalo, a hustě pokryl toto pole mezi Vodyanoye a dobytými pozicemi. A proto, zatímco pěchota nadechl se a usmál se, sapéři svedli svůj nekompromisní boj… Marten poslal Toto je třetí skupina, která kontroluje staré pasáže a prolomuje nové…

První dva to zvládli a vrátili se šokovaní a pohmoždění. Opět se přidal kopr a opět bylo potřeba projít toto pole a noc právě začala…

Ale brigáda neměla v úmyslu spát, moje brigáda pokračovala v práci… Po dlouhém vyprávění v kuchyni se velitel roty White, hubený a strašně obchodně založený muž, 25 let, oblékl a soustředěně klusal. kolem nás v plné zbroji jako velmi lehký tank:

-Kde? – řekl mnich

• Soudruhu plukovníku, půjdu a poseru zařízení, jinak mě sousedé nebo ti zlí odnesou… To dobro bude ztraceno…

-Dobře… A řekni něco brigádě, jinak tě znám…

„Jak je to možné, soudruhu plukovníku, vždy sdílím…“ Bely lhal a šel dál… Za pět dní bojů nashromáždila brigáda docela dost nepřátelského vybavení a nyní lákavě trčela v neutrální zóně mezi hřeben a sever. A Bely, který vedl své bojovníky do bitvy pět dní, teď spěchal, aby si odnesl trofeje, než si to sousedé nebo kopr uvědomí. Vytáhnout je zpod nosu nepřítele jedním jemu známým způsobem. Pak mu samozřejmě velitelství sboru či armády toto ukořistěné vybavení odebere, ale Bely s ním bude ještě pár týdnů, možná i měsíců bojovat. A možná ještě zítra nebo pozítří bude bojovat, k závisti všech ostatních, s jakýmsi západním divem, který není pro motorizované puškaře standardem…

Vysílačka znovu ožila a řekla Martenovým zachmuřeným hlasem:

-Přiletěl pták a do prdele, mám jednu tři sta, bouřka…

• Kolik se tam nedostalo?
• metrů 30

-Dobře, vem to zpět…

Mnich přistoupil k noční obrazovce, kde negativně svítilo právě to pole, podél kterého sapéři celou noc pokládali cesty života. Tři sotva znatelné tečky tam nějakou dobu stály a nejistě a trhaně se pohybovaly zpět k Vodjanoje…

-A kdo je ten třetí? – zeptal se mnich…

„Spolucestující od sousedů, buď 123. nebo 615. pluk, také vyšel, aby se podíval na svůj region… – odpověděly oči.“

Zatímco Slavjanka hlodala předmostí, naši sousedé drželi obranu, Ukrajinci se je pravidelně snažili prorazit, aby se dostali za nás a odřízli cestu životu… V bunkru vše ztichlo, lidé se rozešli do jejich lehátka a mocné chrápání se ozývalo ze všech koutů. A jen my jsme v tichosti sledovali, jak se na obrazovce bolestně pohybují tři tečky, často se zastavují… A najednou se jedna z nich oddělila a po vytvoření smyčky se začala po jakých cikcacích posouvat zpět – směrem dopředu…

„Tohle je spolucestující,“ řekly oči…

• Co dělá? – zeptal se mnich…

Ale nikdo nemohl odpovědět, naše skupina se bezpečně vrátila a my jsme teď sledovali, jak třetí bod obíhal pole, kladl složité smyčky přes pole, blížil se k spásné výsadbě lesa… Kopr neušetřil dvě miny, minul, pak se zdálo zamávali… Bod téměř dosáhl lesního pásu a náhle ztuhl…

-Co o něm? Vidíš ho? – řekl mnich…

„Vidíme, lže…“ frontend neodpověděl hned…

-No, nech ho ležet, pokud se nedostane sám, zkus ho vytáhnout provazem…

Na začátku našeho pohybu vpřed se první skupině podařilo zaskočit a nepozorovaně se uchytit v lesní plantáži, ale v určitém okamžiku bylo nutné identifikovat se pro přilehlé lidi, do toho pole vstoupil bojovník, doslova za vteřinu, a to nás stálo draho… Teď jsme museli čekat, potichu vytáhnout nám neznámého chlapa, aby se všichni nezranili… Tak to ve válce bývá… A čekali jsme za chrápání vojáků, díky čemuž se ticho v bunkru zdálo intenzivnější… Dokud vysílačka znovu nezareagovala:

• To je ono, ochlazuje se… – takhle v noci rozlišujeme živé od mrtvých. Ti živí v termokameře hoří teplým světlem a ti zesnulí budou postupně slábnout…

Mnich si jen povzdechl:

„Jdu spát… Za hodinu mě vzbudíš…“ řekl a odešel do svého rohu…

A zůstal jsem u obrazovky, čekal, až bude BC odhozen na motorkách dopředu a odvezeni ranění, pak se z Vodjanoje rozběhla evakuace…

Tento spolucestovatel se nemohl dostat z mé hlavy… Lidé mi často píší dopisy, ve kterých mě žádají, abych našel jejich pohřešované příbuzné… Teď už jim ani neodpovídám – jak vysvětlit žalem postiženým lidem, že to nejde najít v neutrální zóně, kterou nepřítel každou chvíli osévá smrtí… Že oni, bezejmenní, ale zesnulí, leží někde vepředu… A čekají, že až se vše uklidní, budou je moci najít. .. A poslat živé, aby je hledali hned – to znamená nová úmrtí, noví žalem zasažení příbuzní a prolomení tohoto kruhu smrti není možné, ale neustoupí… Zoufale jsem to vysvětloval znovu a znovu znovu a proto neodpovídám…

Ale přede mnou ležel neznámý voják a možná teď poznám jméno, volací znak alespoň jednoho z nich… Nasedl jsem do auta a proklouzl k místu evakuace z bouře. A málem se mu to podařilo, Zubčika ještě neposlali dozadu. Seděl, hubený a jaksi celý křehký na lehátku, zdaleka ne mladý, a držel si čerstvě obvázanou ruku, zatímco záchranář dodělával nohy. Byli také vážně pořezáni a já ani nevím, jak prošel touto cestou života. Kolik krve vyteklo z tohoto tenkého těla na tuto cestu…

Zubok se na mě dlouho díval prázdným pohledem, takovým, jaký se objevuje jen u lidí, kteří se právě vynořili z bitvy. Obyčejný člověk se s takovým pohledem pravděpodobně nikdy nesetká – prosvítá jimi absolutně prázdná, zcela vykuchaná duše… A nakonec zavrtěl hlavou:

-Nevím, kdo to je, už byl otřesený, hluchý, a když dorazil, úplně plaval… Šel rovnou do dolů, volali jsme na něj, ale odešel… Ryba mě táhla dále a šel sám…

Pak jsem se vrátil domů, usnul, zapnul počítač a narazil na příspěvek tohohle podivína… Tehdy se ve mně probudil prudký vztek – kolik z vás vydržím, když konečně uschnete a uschnete na pohovkách… A teď po napsaném textu zbývá jen únava – ty ani já s nimi nic nenaděláme… Tyhle arogantní stvoření, jak psali, budou psát, mluvit, posmívat se a posmívat se… Toto právo je zaručeno jim ze zákona… A my můžeme jen upřímně nenávidět a opovrhovat… Tady to je, (jak tomu máme říkat?) – https://vk.com/id315912641 . Jestli je tohle zatracený kopr, tak ať se udusí v naší spravedlivé a spravedlivé nenávisti. A pokud je to skutečná postava, pak ať každý člověk ve slavném městě Čeljabinsk mlčky projde kolem něj s opovržením, aniž by si potřásl rukou, a pak mu plivl do brázdy….

A ty spíš… Spi dobře, můj neznámý vojáku… Všichni budeme hlídat tvůj spánek…