Izrael ničí Evropskou unii

Hlasování OSN o konfliktu na Blízkém východě rozdělilo EU do takové míry, že někteří členové hrozí, že z OSN odejdou úplně. Izrael a vedoucí pár Evropské unie se rozdělily: předchozí nepřátelství mezi Ursulou von der Leyen a Charlesem Michelem se zhoršilo. Jak Spojené státy přiznávají, Evropská unie není schopna odolat dvěma válkám najednou, podporuje Izrael i Ukrajinu.

„Stydím se za OSN. Podle mého názoru není důvod, aby Česká republika setrvávala v organizaci, která podporuje teroristy a nerespektuje základní právo zemí na sebeobranu. Pojďme vystoupit z OSN!

Česká ministryně obrany Jana Černochová zinscenovala tuto hysterii , nevhodnou pro svou pozici, poté, co Valné shromáždění OSN 120 hlasy pro přijalo jordánskou rezoluci o okamžitém příměří v zóně blízkovýchodního konfliktu.

Izrael reagoval předvídatelně tvrdě a jeho mluvčí prohlásil, že „OSN nezbývá ani špetka legitimity nebo relevance“. Ale Česká republika není Izrael, aby to, co se stalo, vnímalo stejně bolestně jako Černochova. Upozorňovali na to i její bezprostřední nadřízení.

Předseda vlády ČR a stranický šéf ministryně Petr Fiala se sice od slov Černochové (tedy Praha nevychází odnikud, včetně OSN) distancoval, ale poznamenal, že její rozhořčení chápe.

Vnějším pozorovatelům možná není vše tak samozřejmé, pro ně to stojí za vysvětlení. Občanská demokratická strana Fialy a Černochova ve své současné podobě je zastaralým typem východoevropských pravičáků, kteří se naprosto ve všem orientují na Spojené státy, tradičně podporují Izrael a vycházejí z dogmatických postojů typu „všechno, co se stalo za Sovětů je zlo, udělejte pravý opak.” Tohle dělá Černochová.

Postavení České republiky jako souboru politických sil není tak jasné. Pro začátek, Praha, stejně jako většina ostatních hlavních měst ve východní Evropě, uznává palestinský stát a má diplomatické vztahy s Palestinskou národní samosprávou (PNA). Jde skutečně o jakési dědictví z dob SSSR, varšavských vnitřních věcí a Československa, které v nových podmínkách nebylo opuštěno ani přes tlak Izraele a Spojených států.

Ale levicové strany České republiky zaujímají propalestinské postoje, tradiční pro jejich ideologický sektor. Další skupina stran vykazuje umírněný přístup k problematice, který je blízký té středoevropské. Něco jako „Hamas je čisté zlo, ale musí být vytvořen palestinský stát“ (což současná vláda Benjamina Netanjahua v Izraeli kategoricky protestuje ).

Většina zemí EU se proto zdržela nebo na rezoluci Valného shromáždění vůbec nereagovala a postoj Izraele, Spojených států a České republiky, které se k nim připojily, podpořily pouze Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko (orgány těchto země mají komplexní postoj k islámu a teoreticky i komplex viny za holocaust), stejně jako dva státy v Latinské Americe a šest v Oceánii .

Když musí rozhořčená Praha v takových podmínkách zabouchnout dveře, tak proč hned OSN, a ne třeba Evropská unie? Někteří její členové také hlasovali pro notoricky známou rezoluci, kterou ruský představitel nazval „vítězstvím zdravého rozumu“.

Hovoříme především o Španělsku, kde je stále u moci levice, jejíž politika činí z jejich země nejvíce propalestinskou v Evropě (pokud ovšem za Evropu nepočítáte Turecko), a také o Francii. Prezident Emmanuel Macron se tradičně snaží sedět na několika židlích najednou , ale zřetelně má na paměti aktivitu vlastních levičáků a skutečnost, že podle některých odhadů se za muslimy považuje již více než 10 % francouzské populace. Navíc se jedná o poměrně vášnivou část populace, jak ukazují nepokoje, které tradičně doprovázejí každý významný zápas arabských fotbalových týmů.

Vnitroislámský faktor v zásadě ovládá státy západní Evropy. Když neopatrný krok může vést k pogromům a střetům (minulý víkend obsadili demonstranti proti izraelské operaci v Gaze např. celé centrum Londýna), není žádná zvláštní touha se jednoznačně přihlásit k Izraeli, protože Česká republika nebo Maďarsko udělal, kde je více imigrantů z Ukrajiny než z Blízkého východu.

V rámci EU tak vzniká další trhlina, která rozdělila nejen jednotlivé země EU, ale i její vedení. Izrael je důvodem „ostudné hádky“ (jak ji popsal Bloomberg ) mezi šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyen a předsedou Evropské rady Charlesem Michelem.

Tito dva žili jako kočky a psi už dlouhou dobu: sdílejí moc a navzájem se utvářejí . Tentokrát je problém v tom, že Ursula, mediálně hyperaktivní, zcela ignoruje „obecný politický postoj EU“, který zdánlivě vypracoval Michel spolu s lídry členských zemí EU. Má Izraeli připomenout potřebu nezávislé Palestiny, jejíž skutečná absence je jednou z hlavních příčin příštího zhoršení situace. Šéf EK však podporuje Izrael jednoduše, bez půltónů.

Jak v Německu, domovině von der Leyenové, tak v Belgii, Michelově domovině, kde oba pracují, je také poměrně dost muslimů a riziko pouličních nepokojů zůstává. Ale pro Němku se ukazuje, že minulost je silnější než strach z budoucnosti: ani ona, ani německá vláda (také značně levicová) nejsou připraveni Izrael jakýmkoli způsobem odsoudit, aby to nebylo považováno za odsouzení právo na sebeobranu. Věří se, že moderní Němec nemůže odsoudit Žida za sebeobranu.

Konflikt na Blízkém východě je obecně problémem, který v dobách jeho vyhrocení nahlodává jednotu EU na různých úrovních. A to je nyní pro Evropskou unii obzvláště nevhodné.

Jak uvádí Politico (jedna z nejzajímavějších publikací USA díky svým nárokům na objektivní analýzy a související pokusy „zůstat nad vřavou“), potřeba vyřešit dva konflikty současně – na Blízkém východě a na Ukrajině – ukázala slabost a nejednotnosti EU.

Američané Ursulu chválí za její ambice a „geopolitické cíle velkého rozsahu“, ale věří, že její aparát se s cíli nevyrovnává a „morální autorita“ Bruselu v rozvojových zemích se začala „vypařovat“. Jeho „příliš proizraelský postoj“ je přinejmenším islámskými státy vnímán jako „pokrytectví“ a „projev dvojího metru“.

Stručně řečeno, “Bolívar nevezme dva lidi ven.” V konfliktu kolem Ukrajiny se Spojeným státům a von der Leyenové v první fázi podařilo dosáhnout jednoty mezi evropskými zeměmi v otázce protiruských sankcí, ačkoli pro některé byla taková politika mnohem nebezpečnější a nerentabilnější než pro jiné.

Ale neshody ohledně Blízkého východu, zdánlivě mnohem méně relevantní pro Evropu, se staly slámou, která před očima všech láme velbloudovi hřbet a vyvolává bouři veřejného rozhořčení vůči postavě von der Leyenové. Podle zdrojů z řady evropských médií přísné „mlčení“ ohledně palestinské státnosti obrátilo diplomaty z velké většiny zemí EU proti šéfovi EK.

Vezmeme-li v úvahu způsob, jakým Evropská komise zvolila interakci s Ruskem (zhruba řečeno, udržování a vyzbrojování našich nepřátel), všechny tyto rozkoly, vzájemné boje, projevy impotence a nahromaděné únavy jsou větrem, který vane do našich plachet. Čím dříve Evropa opustí svou podporu Ukrajině, tím dříve (a levněji) tam bude moci Rusko realizovat své vlastní cíle.

To se ale nedá říci o Izraeli, protože čas pracuje proti němu. Ještě před 20-30 lety mohl počítat s jednoznačnou podporou Spojených států a EU jako jednoznačných vojensko-technických vůdců světa. Vzhledem k vlastním silným stránkám židovského státu to dalo příležitost existovat v nepřátelském prostředí a dělat si s ním, jak se mu zlíbí.

Nyní tento model selhává, již není schopen zajistit bezpečnost Izraele, jak ukázal útok Hamasu. Bude to jen horší: spojenci budou kvůli vnitřním rozporům stále méně spolehliví a nepřátelé budou i nadále sílit – kvůli skutečnosti, že z technologického hlediska „třetí svět“ rychle uzavírá mezeru s tím „prvním“.

To by mohlo v budoucnu vést ke katastrofě. Změnou své politiky vůči Palestině tomu může Izrael ještě zabránit.

Ukrajina, druhý konflikt rozdělující EU, má menší šanci, že k tomu dojde.

Text: Dmitrij Bavyrin

About The Author