16 dubna, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 5

2 min read

Den pátý – plná bříška

“Tati, už je nekrm, vždyť to je strašné, podívej se na ně, jak se jen kutálí.” vyčítala jsem svému otci, že pokaždé podlehne. Když prochází kolem koťátek a ty vypadají, že žebrají, tak jim pokaždé dá alespoň lžičku. Jenže těch lžiček je hodně, na tak malé koťátka. Zavedla jsem tedy jogurt a tvaroh. A to jsem ani netušila, jak jim pojede i tvaroh.

“Ty máš ale plné bříško” byla první věta, kterou jsem slyšela od kamarádky, která se stavila na kafe. Ano, mají velké kulaté bříška a sotva se kutálí. Je to pravda. Dědeček byl dnes celý den pryč, vyjetý až v daleké a krásné Praze, tak krmení bylo čistě jen na mě. A tak měly holky dopoledne kapsičku a po obědě lžíci tvarohu. Natírala jsem plot a pořád se u mě kutálely a hrály. Je Vám jistě jasné, že po celou dobu jsem je měla někde pod nohama nebo pod žebříkem. Střídaly se tam jak slepice, tak kočky. Nejvíc jsem se bála, že mi půjdou do té barvy, ale naštěstí to tak smrdí, že je to odrazovalo. Čuchala jsem ten smrad jen já. Pak jsem dostala nápad, hodila jsem jim míček, co jsem našla doma a byly šťastné.

Jen jsem pořád měla takový divný pocit, že se mě snaží něco naznačit. Pokaždé, když jsem si pro něco šla, už upalovaly do dílny a tím i naznačovaly, jakoby se mi řečí těla snažily říci … “jsme tady, rády by jsme si zase něco daly”. Ale to měly smůlu, protože na tohle jsem pes, nemám to ráda a dělám, že to nevidím.

Teprve večer, až se dědeček vrátil, viděl prázdnou jednu misku. Zbylé dvě měly jak z vodou, tak i ze suchým plné, tak jim samozřejmě musel dát lžíci tvarohu. Ale večer, to už jsem si říkala, že to snad budou mít vyběhané. Bohužel jsem na ten tvaroh zapomněla. I přestože jsem ho postavila na místo, kde jsem byla přesvědčená, že nepolezou, na druhý den mě pak čekalo překvapení. Uhodnete jaké?

About The Author