16 dubna, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 7

3 min read

Den sedmý – čili týden

Milá koťátka už si na nás zvykla, stejně jako my na ně. Kecám, pořád jsem si nezvykla a pravidelně na ně div nešlápnu, protože se pořád motají pod nohama. Je to šílené. Ale ony mají radost, že někoho vidí, tak za ním hned spěchají. Když vidíte tu radost těch malých antének, jak se k vám řítí, třikrát zakopnou, zkulí se jako správná koule, hned zase na nožky a běží dál. To by se člověk skoro neudržel a chtěl je vzít do náruče.

Ale na to pozor. Jak pro nás, tak i pro koťata je tu nová věc a tou je osobní hygiena. Do nedávna to dělala jejich maminka, zatímco teď se musí pucovat čičiny samy. Bohužel nemůžu napsat, že jim to jde na jedničku. Zatím bych to oznámkovala tak za tři mínus. Snaha se počítá, ale tam to končí. A pořád ty špinavé zadečky. Takže když uvidíte to roztomilé koťátko, jak se k vám řítí, třikrát zakopne, ale přesto běží k vám, tak máte tendence kotě vzít do náruče a pomazlit. Ale to nemůžete. Teda ne hned. Napřed přijde vizuální kontrola. Právě tam vás přejde chuť a kotě jen pohladíte. Nejednou jsme se museli jít umýt, v horším případě rovnou převléknout, aby jsme nechodili s kočičincem zbytek dne.

Kočičky mě opět po ránu přivítaly, jen co se otevřou dveře od dílny, už běhají kolem nohou a máte opravdu velké problémy jim nasypat suché, natož dát konzervičku. To už mají obě hlavy v misce a souboj je opravdu rychlý. Ještě donedávna jsem si mohla položit misku trochu výš na mulčovací pytle, kde jsem si to v klidu nachystala a dala na zem. Ale dnes už to nejde. Během mžiku jsou obě nahoře a hlavy zase v misce. Je to malý horor. Každý kdo má kočku to jistě zná. Těch nadávek a těch přirovnání, co padne, než se dobéřete kladnému výsledku je hodně.

Hodně mi to připomnělo dobu, kdy se nám tady množily ještě kočky bez kastrace a to jich bylo nejvíce 16. To ani nešlo nakrmit. Připadala jsem si jako kočičí královna… taky mi kamarádky říkali, že bydlím na Kočičím kopečku. Otevřela jsem obří psí konzervu a rozdělila jí do pěti misek. Už tehdá jsem pochopila, že v kočičím světě existuje hierarchie. Čím více misek, tím míň hierarchie. Prostě nejdůležitější je nakrmit hlavní kocoury. A ten zbytek, když se někde jinde přiživí, to je už tolik nezajímá.

Proč jsem psala o tom kočičinci? No protože jsem opět udělala svou ranní zkušenost. Maličké mazlivé kočičky se po napapání chtěly ještě pomazlit a já udělala tu chybu, že jsem si neprohlédla oba zadky. Smůla, už jsem je měla obě v náruči a to jsou takové mazlidla a hned si vrní a cítí se dobře. Pak když jsem šla domů, i přestože jsem si rovnou v koupelně umyla ruce, cítila jsem pořád kočky, konkrétně jejich stolici. Furt jsem to měla v nose, ruce už třikrát umyté… kde to na mě lepí, pokaždé jsem se podívala na hrudník, ale nic jsem neviděla. Po té, co jsem už nevydržela sama ze sebou jsem si stoupla před zrcadlo a z hrůzou jsem viděla flek (nevelký) přímo pod pravým prsem. Ach jo. Takže převléknout a vesele zase do práce. Počkejte potvory, až půjdu ven, hodím vás do vaničky. Budete zase vypadat jak zmoklé slípky.

About The Author