Příběhy dvou nalezených koťátek 9

Den devátý – sousedovic kohút

“Jedeš, potvoro jedna” oblíbená věta denně utrousená směrem k sousedovic kohútovi, co nám sem lozí dírou v plotě už dva roky. Nic bych za to nedala, že si ji tam udělal sám. To legrační je, že si k nám vodí i svoji slepičku – říkáme jí hezky “Bicht”. Narozdíl od našich slepiček má takový tmavší péra vzadu. Ale my si svoje poznáme, mají červený kroužek. Holkám jsem řekla, že je to prstýnek. To aby ho hrdě nosily a neztratily. Šak není to ani den, co jsem jeden našla na zemi směrem ke kurníku. Vzala jsem ho a u žrádla jsem pak překontrolovávala, která z pipin nemá prstýnek. Viník se našel a během chvilky dostala opět kroužek. Mám hodné pipiny, nejen že doběhnou na zavolání (co si budeme povídat, pokaždé jde o žrádlo), tak se nechají i chytit a pohladit. Tož není to žádná hitparáda a netváří se super nadšeně, ale vydrží.

To vtipné je, že než obohatily náš každodenní život malé koťátka, pořídili jsme si asi 2 měsíce předtím slepičky. Byla to pro nás novinka a učili jsme se s nimi fungovat. První měsíc jsem je měla oplocené a nepouštěla jsem je ven, aby si na nás zvykly. Tím ale že chtěly potvory volnost, tak pokaždé nějaká zdrhla. Pořád se najde nějaká skulinka, kudy pryč (proto si taky pořád dělám naděje, že to s námi Čechy dopadne přeze všecko zlé, nakonec dobře). Když jsem šla krmit a všimla jsem si volně běhající slépky, tož jsem třeba zavolala kluka, ať mi jde pomoc ju nahnat. Ty začátky byly těžší, to se ještě nahánělo, dnes už vím jak na ně. A to kluk znal, věděl, že slepice se chytla a hodila zpátky za plotek.

Co ale kluk nevěděl, bylo jednoho dne nové rozhodnutí, že holkám dáme prostor a necháme je běhat volně po zahradě. Dostaly naši důvěru a tu zatím nezklamaly. Proč o tom ale píšu. Syn vběhl do baráku, v náručí nesl slepicu a řval na plné kolo : ” Zdrhly slépky, jednu jsem už chytil” a zjevně čekal pochvalu. Slepice seděla v jeho náručí, ani se nehnula, navíc nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Čuměla, co bude dál. Dcera se otočila, uviděla slepici a začala se smát. Ani mu nic neřekla a vedla bráchu rovnou k tatínkovi. Ten se logicky začal smát, když viděl slepici v náručí syna, u nás v obýváku. To překvapivé bylo, že slepice ani neprotestovala, jen seděla a koukala. Tak milý tatínek odvedl syna i se slepicí ven před barák a vysvětlil mu, jak se věci mají. Že slepici dostaly volnost.

No a teď když jsme u té volnosti, tak si povězme proč to píšu. Všude a nikde jsou zvířátka, támhle kocúr, hrající se koťata, kůsek dál kouhout se slépkama. Dokonce se mi ten moment podařil zachytit na mobil a musela jsem se smát. Koťátka naše miloučké si hrají pod keřem a všechno ostatní mají na háku. Zatímco opodál stojí kohút a čumí. Říkáme mu Bohuš. U souseda mají totiž dva kohouty, tak Bohuš se tam asi necítil dobře a našel si tedy svou skupinku u nás. Moje slépky… Na začátku mi to vadilo, protože se k nám chodí hned ráno nažrat. Ale když je vidím, jak si spolu chodí, jak můj s mojů… tož aby mi to vadilo. Dokonce si sebou furt vodí i svoji Bitch a holkám to nevadí. Každý večer pak svorně odchází v doprovodu své slépky zase za plot a naše pipiny si jdou odpočívat na svoje bidýlka.