16 dubna, 2024

Příběhy dvou nalezených koťátek 8

3 min read

Den osmý – příšerný sen

Včerejší odpoledne jsem byla celé pryč a jelikož už po sedmé hodině začíná být tma, je třeba zavřít slepice. Od souseda jsem slyšela, že se tu potuluje v blízkosti liška, na střeše se pravidelně bijou kuny a velmi líbivým hlasem nás budí ze spaní, tak jsem byla nervózní. Zavolala jsem tedy milované rodince, aby nezapomněli zavřít kurník. Dojela jsem až za tmy a tak se mi kontrolovat nic nechtělo. Byla jsem unavená, tak jsem všechno nechala v autě a šla domů rovnou na večeři. Baget a sendvičů z benzínek už mám plné zuby, tak jsem se těšila, že mi jistě zbylo něco od oběda. Na zvířectvo se zapomnělo, ale v pozadí byla pořád taková malá nepříjemná otázka: zavřela dcera slepice?

Celou noc jsem se převalovala a nemohla jsem spát poté, co jsem se vzbudila z toho příšerného snu, kdy se mi zdálo o tom, že samozřejmě holka nezavřela slepice. Ve snu jsem šla ráno ke slepicím, chci otevřít a dát jím žrádlo, když vidím, že otevřeno už je a slepice nikde. Na zemi v seně leží jedna slepice zakousnutá. No vzbudila jsem se orosená a pokaždé, když jsem na chvíli zase usnula, sen pokračoval dál, jako horor, kde jsem řešila rozhovor s dcerou. Úklid mrtvoly, rozhovor z dědou a celkový stres z téhle nezvyklé situace. Příšerná noc, příšerné sny. Ráno už jsem to nevydržela a šla jsem se rovnou podívat na tu hrůzu. Bude to jako v mém snu nebo ne?

Nezavítala jsem hned ke koťátkům, což dělám každé ráno, ale šla jsem rovnou zkontrolovat slepice. Ze spodní části zahrady mě už netrpělivě vítal sousedův kohout, jinak vesnice spala. Je sobota a většina lidí kolem šesté spí. Já už nemohla dospat, byla jsem příliš napnutá. Když jsem došla ke dveřím, byly zavřené, což mě z 90ti procent uklidnilo a když jsem otevřela a z kurníku vylítly slepičky, které jsem v rychlosti spočítala, tak jsem se uklidila na stopro. Uff. Tak je vše jak má. Holky jsem pochválila, popřála dobrou chuť a upalovala jsem ke kočkám.

Ráno, když pokaždé otvírám dílnu, mě vítají malé koťátka svými slabounkými hlásky. Pošlapou mi boty, válejí se, poskakují a směřují rovnou k misce. S tím, že jsou příšerně hladové už počítám a nesu si pokaždé novou konzervu nebo kapsičku. Dnes jsem vyloženě neměla den a hned se mi ulomila ta hliněná věc na víčku, kterou se plechovka otvírá. A koťata nechápaly. Nadávala jsem, ale do konzervy se jinak nejde dostat. Musela jsem se nadechnout, počítat do desíti a vracela jsem se zase domů pro otvírák. Nesnáším klasické otvíráky a tyhle zpropadené konzervy pro kočky. Zlaté kapsičky. No a teď to otevřete, když kolem vás krouží hladové kočky, jak dva žraloci krouží kolem své oběti. Souboj se povedl, opět přes moře zbytečných, přesto uvolňujících nadávek. Čičiny už dostaly svou snídani, obě hlavy už byly zabořené v misce, tak jsem vám je vyfotila. Jsou to malé, věčně hladové kuličky.

About The Author