Příběhy proměny římské armády, 1. část
6 min read
Autor : Corben Dallas
Dobré odpoledne všichni!
Jako předmluva. Dlouho dobu se rodí myšlenka na vlastní autorský debut. Necítím zvláštní grafomanské svědění, ale mám jeden nápad – napsat sérii poznámek věnovaných určitému okamžiku v dějinách římské civilizace.
Tato myšlenka se stala zvláště aktuální v posledních několika letech, protože existují určité analogie dneška se záležitostmi dávno minulých, zejména s ohledem na různé „vězně v PMC“, „soukromé“ armády a slučování zájmů. vlastníků vojensko-průmyslového komplexu státními a jejich nahrazení Zde existuje mnoho analogií s mobilizacemi a „není s kým bojovat“.
Protože nepůjde o formát vědeckého výzkumu, můžeme to pravděpodobně nazvat příběhy. V případě zájmu čtenářů existují plány (poněkud omezené volným časem), jak tyto příběhy rozvinout od výchozího bodu do určitého cíle. Jednou větou to lze shrnout jako „Vliv změn v římské armádě na přeměnu Říma z republiky na impérium“. Zhruba tak se kdysi jmenovala moje teze, což mi umožňuje tvrdit určité znalosti popisovaných událostí))) Prosím vás, abyste přísně nesoudili, na něco se již za ta léta zapomnělo, berte to jako vědecký výzkum)).
Při čtení AS se tedy často setkávám s tím, že mnozí často apelují na historii Říma v té části, že se třásl porážkou ve válkách s Kartágem a téměř přestal existovat, dokud nezničil tohoto existenčního nepřítele. Nebyly však méně významné války, o kterých se ví mnohem méně, ale které měly ohromný, epochální dopad na státní a vojenskou strukturu Římské republiky.
Jednu z takových válek lze nazvat invazí Cimbrů a Germánů.
Než se pustím přímo do tématu, je pravděpodobně potřeba nějaký úvodní materiál, ve kterém bych se chtěl zamyslet nad obecnými rysy, které jsou velmi důležité pro následné pochopení.
Na úsvitu lidstva byla armáda vojenskou organizací i civilním společenstvím. Jeden a tentýž člověk byl občanem i vojákem, z vojenské služby nikdo neudělal řemeslo, ani z ní celoživotní povolání. Rozdíl mezi povinnostmi vojáka a povinnostmi občana, mezi velením ve válce a vládou v době míru byl téměř nepostřehnutelný. Stejní lidé vládli jak ve státě, tak ve vojenských organizacích; králové a konzulové byli vojenští vůdci, vládci a soudci. Přesně tak byla organizována římská společnost a armáda v prvních staletích své existence, armáda byla přesnou kopií státu – každý občan byl bojovník a pouze občané Říma byli válečníci.
Ale jak se římský stát rozšiřoval, nejprve na Apeninském poloostrově a pak dále, role armády ve vládě Říma neustále rostla. Nastal okamžik, kdy lidová armáda, budovaná na základě lidových milicí z občanů Říma, vyzbrojená vlastními zbraněmi a brněním a sestavovaná podle potřeby, už nezvládala zvýšené úkoly. Postupem času se po armádě začalo vyžadovat nejen ochranu samotného města Řím, ale následně zabrání dalšího obytného prostoru a jeho následné udržení. Římský stát je neoddělitelný od armády, veškeré státní aktivity byly organizovány na základě vojenských zájmů Říma, odtud tedy obrovská role armády ve vládě.
Postupně tato role narostla natolik, že legie již volily a jmenovaly představitele státu a veškerá moc těchto vůdců byla postavena pouze na podpoře armády. Na začátku prvního století našeho letopočtu se římská armáda z nestálé vojenské milice proměnila v impozantní sílu, se kterou byli všichni následující vládci Říma nuceni počítat, a dokonce se ucházet o její přízeň.
Právě invaze Cimbrů a Germánů znamenala začátek onoho přechodného okamžiku, kdy se římská armáda ocitla v hluboké systémové krizi a v krátké době utrpěla porážky v jedné bitvě za druhou. Lidských zdrojů rychle ubývalo, ale válek neubývalo.
Cimbrijská válka ohrozila existenci celé římské civilizace a nutno podotknout, že Řím z této situace vyšel bravurně. Po ztrátě několika velkých armád v krátké době dokázal nejen znovu shromáždit jednotky, ale také hluboce reformovat, vycvičit a téměř úplně zničit blížící se lavinu německých hord s touto armádou. Řím zahájil válku s Němci armádou složenou z lidových milicí a ukončil ji dobře vycvičenou, jednotně vyzbrojenou a takticky vybudovanou profesionální armádou. Role tak výjimečné osobnosti, jakou je Gaius Marius, je v této reformaci velmi významná. Právě on se ujal tohoto nelehkého úkolu – v krátké době vytvořit armádu nového formátu, vycvičit ji a porazit armádu Cimbrů a Teutonů, která byla několikanásobně větší.
Tradičně byla římská armáda plná lidí, kteří vlastnili majetek, především drobných vlastníků půdy. Právě tito lidé se bytostně zajímali o existenci republiky a museli pro její dobro odvážně bojovat s nepřáteli. Koncem 2. století př. n. l. se však tato odpovědnost stala pro majitele malých pozemků příliš zatěžující. Situace vypadala asi takto: během další války se sousedy mohl být Říman povolán do legie, bojovat a včas se vrátit ke sklizni. Do této doby (konec 2. století př. n. l.) byla ve Španělsku, Zaalpské Galii a Makedonii vyžadována stálá přítomnost posádky. Dlouhá léta neustálé vojenské služby kladla na majitele farem velkou zátěž. Ve stejné době zámořské války obohatily římskou elitu, která skupovala velké plochy italské půdy, aby zde vybudovala luxusní panství, kde nyní pracovali otroci. Řím vedl každým rokem další a další války, občané odříznutí od svých statků krachovali a zadlužovali se, což je nutilo prodat veškerý majetek, který přešel do rukou majitelů velkostatků či latifundií. S každým takovým prodejem klesal počet lidí způsobilých sloužit v armádě. Tiberius Gracchus se pokusil tento problém vyřešit pomocí reforem v roce 133 př. n. l., ale „něco se pokazilo“.
Lidí ochotných sloužit v legiích bylo stále méně. Nábor probíhal pod kontrolou vrchního magistrátu, který se snažil naverbovat co nejvíce zkušených vojáků, a proto povolával stále stejné lidi. Maximální doba povinné, nikoli dobrovolné služby byla šestnáct let, což byla značná část lidského života. A v případě velkého nebezpečí by se tato doba mohla prodloužit na 20 let.
Typicky měl Řím armádu 4 legií, 2 legie na každého konzula. Za republikánského období legie neměla skutečného vojevůdce, velení střídavě přecházelo z jedné vojenské tribuny na druhou. Když se obě armády spojily, konzulové střídavě veleli spojené armádě: jeden konzul velel jeden den, druhý druhý den. Výsledkem byla jakási dvojmoc a teprve po punských válkách začala narůstat role jednoty velení.
Tyto a řada dalších důvodů (kterých se zde nebudeme dotýkat), stejně jako řada chyb ve vedení vojsk, vedly k řadě porážek římské armády od německých kmenů v tzv. Cimbrijské válce. (Bellum Cimbricum).
Autor : Corben Dallas
