16 dubna, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 16

4 min read

Den 16 – Domeček pro kočičky

Dnes jsme byly domluvené s naší babičkou, že se stavím pro domeček na koťátka. Babička byla moc hodná a půjčila mi pro koťátka zateplený a moc hezký domeček se stříškou. Nejen, že ho vyčistila po předchozím vlastníkovi, ale také holkám oprala polštářky, aby to tam měly pěkně útulné a voňavé. Otázka je na jak dlouho. Každopádně, teď se nemusím bát, že by jim v dílně byla zima.

“Oh ne, jdou za námi” křikla jsem na manžela, aby se zastavil, neboť ty naše třasořitky se vyřítily jako vždy za námi, ale to nesmí. Směřujeme k domu od babičky a ta bydlí hned u hlavní silnice, kde se pravidelně vyřítí nějaké auto a my pak seškrábáváme kočky z asfaltu nebo vytahujeme z příkopů. Každý rok takhle zakopeme až dvě kočky. Nejen naše. Kocouři si tady chodí randit ze sousedství i několik kilometrů. My máme kočky moc rádi. Ale naše silnice je velký nepřítel. Takže jsem ráda, když vím, že se koťata drží jen u domu. Do zahrady chodí jen s námi. Málokdy je potkám někde jinde než u baráku. Prakticky nám leží na rohožce a v květináči. Který teda už neplní funkci pro kytky, nýbrž pro kočky. Bojím se, že za chvíli se tam už nevlezou.

“Co teď, ony to neotočí”, říká manžel, musíme spěchat. Jenže koťata i přes krátké nožičky byla u silnice dříve než my. “Auto”, křičím. Ze zatáčky se vyřítilo nákladní auto. “Nemám na to nervy, chytni jí”. Drapnula jsem Tygřici, manžel Kuličku a šli jsme zpět. “Takhle to nefunguje, musíme je zavřít do dílny. Ony za nama pořád polezou”, zhodnotil situaci manžel. Což měl pravdu, ony nechápou nebezpečí, když jsme na blízku. Tak jsme se zase vrátili k dílně. Tam jsem je zavřela. Což koťata vůbec nechápala a pojala podezření, že jsme se jich jen zbavili a velmi teskně kňučela a mňoukala. Teď jsme mohli s klidem pro domeček. “No takové drama, to jsem nečekala” postěžovala jsem si manželovi. Ona naše babička bydlí v podstatě jen 100 metrů od nás. Ale bohužel to těm drobečkům nevysvětlíme. O to větší překvapení bylo, když jsme se za pár minut vraceli s domečkem. Kulička nám už nevěřila a vůbec se jí nechtělo být s námi. Na malou chvilku, jen co se otevřela dílna, vyběhla a nechtěla se vrátit ani přes volání. Nejspíše strach, že jí zase zavřeme. Ale netrvalo to dlouho a byla zpět. Ona vidina něčeho dobrého jí vždy dovede zpět. Hlad je sviňa. Kór, když se jmenujete Kulička.

Tygřice je více zvídavá. “No pojď, vlez si dovnitř, tady máš domeček” a šoupla jsem jí dovnitř. Musím teda říci, že mě až překvapilo, jak to zkoumala. Nejspíše ty pachy z našeho dřívějšího kocoura ještě nebyly komplet venku. “Podej mi foťák, uděláme pár fotek pro dědu, ať vidí, jak je malá nadšená”, řekla jsem manželovi. Mezitím dorazila také Kulička a poté, co zkontrolovala misky, které se již leskly čistotou, začala zkoumat, co to tady máme nového. “Kuličko, podívej se kde je Tygřice” pošoupla jsem Kuličku dovnitř. “Tož holky, jak se vám to líbí”, fotila jsem vesele dál. Nejvíce snímků mám otočených zadků a hlavně všechno v pohybu. “Jestli tam najdu tak 3 snímky nerozmazané, tož to bude zázrak”, otráveně jsem řekla manželovi. “Inu děvčata, přejeme vám dobrou noc a zítra zase na viděnou”, popřáli jsem koťátkům. Sice ještě nebylo sedm, ale už jsem je nechtěla nechat běhat venku, přeci jen se dost ochladilo. Misku jsem doplnila suchým žrádelkem pro koťátka, dolila vodu a šla jsem domů. Dobrou noc, mňau 🐱

About The Author