Příběh dvou nalezených koťátek 11

Den jedenáctý – dědeček

Ten nejhodnější člověk na světě je můj táta. Před dvanácti lety mi umřela maminka, tak jsme rádi, když za námi děda – důchodce, jezdí po dobu letních měsíců a tráví čas tady s námi, na statku. Sám vyrostl na dědině a všechno vlastně zná mnohem lépe než my všichni dohromady. Je to moc hodný člověk, který stejně jako má rád lidi, tak miluje i zvířátka. Sám má v bytě fretku, ale to není jeho, nýbrž mého bratra, tak se mu stará alespoň o ni. Ale když je tady s námi na statku, tady je dost zvířátek, o které je pořád třeba se starat, tak nám pomáhá a je na něm vidět, jak rád. Okamžitě převzal starost o koťátka. Postará se každý den o mističky, uklidí písek, donese vodu, případně dokrmí, když má pocit, že ty naše dva malé soudky už dlouho nikdo nekrmil.

Před pár dny nastal podzim, i přestože na to počasí nevypadá, musel zpět domů, do svého bytu ve městě. Z těžkým srdcem a smutným výrazem opouštěl nejen nás, ale také naše milované koťátka, které mu za ty dva týdny tolik přirostly k srdci. Dokonce přemýšlel, že si je odveze (tajně se svěřil). Ale to by zase nerozdýchala ta jejich fretka. Tak se s nimi rozloučil, velmi důkladně je pomazlil, udělal poslední snímečky a hurá na vlak.

Po cestě jsme se ještě museli stavit v obchodě, kde nakoupil 24 konzerv pro koťátka, aby o ně bylo dobře postaráno. Koťata to bohužel nedokážou náležitě ocenit, neboť ony vidí jen misku; plnou či prázdnou. To dobré pro ně ale je, že bude pár týdnů určitě plná. Neboj tati, my to zvládneme. A tak si tady smutná píšu a myslím na hezké zážitky, co jsme zase s tátou přes léto měli, co všechno jsme navštívili a vymýšlím, kam zase příští léto pojedeme. Koťata už zase sedí před domem a jen co se otevřou dveře, už poutěkají do dílny, co kdybych náhodou nesla něco dobrého pro ně. Vezmu jogurt a jdu na to.

Lidičky, posledních pár slov nakonec. Mějte se rádi a také své bližní a řekněte si to vzájemně. Pohlaďte své děti, pohlaďte manžela a obejměte své rodiče. Mám vás ráda.