22 července, 2024

Příběh dvou nalezených koťátek 18

4 min read

Den 18 – Zlobivý kocourek

„Bože můj, co to tady tak smrdí“, byla první věta, která ze mě hned takhle ráno vypadla, když jsem vešla do obýváku. „No to snad ne, ty jsi to tady tak zasmradil, ty jeden zlobivý kocoure“? ptala jsem se černobílého kocourka Šnupíka. To by mě normálně omyli. Holka zapomněla v noci vyhodit kocoura… Oje. Tak to je zlý, to se nemělo stát. To je smrad, že by jeden pad. No možná jsem nebyla tak spisovná a možná jsem úplně nepoužila ty stejná slova… Nejspíše tam padlo pár nadávek něco o smradu a taky možná nějaká ta sprostá slova, když jsem naháněla kocoura po bytě, abych ho vykopla, zmetka jednoho smradlavého. A že se cítil hodně provinile, tak chtěl neobvykle rychle opustit náš vyhřátý barák a vyměnit ho za studenou zimu a sníh kdesi venku.

A teď proč se to stalo. Náš kocourek, co u nás už od února bydlí, nebydlí… je prostě kočka domácí. Ale tím, že u nás už jedna kočka bydlí 7 let, neměla úplné pochopení a vůbec žádný soucit, když se tady objevil nový kocourek. Asi ani nemusím připomínat a znovu popisovat, že si pokaždé málem odplivla, když ho jen viděla. O co hůře, když s námi jako malý půlroční kocourek začal bydlet. Hned na jaře jsme ho ale museli pouštět na noc ven, protože se ty kočky prostě nesnesly. A tím, že kočka si umí dojít střešním oknem a on ne, tak jsem se potkala s kocourem až ráno. To už se tlačil do baráku a tendenčně šel ven jen na velmi krátko, vykonat potřebu a zase zpět. V létě to pak bylo jiné, to u nás byl jen chvíli dopoledne a nejpozději, když jsem šla v poledne ven za slépkama, tak šel se mnou a zůstal klidně i do pozdních hodin. Nažral se a zase po hodince, dvou odpočinku odešel. Asi lovit.

Život nám však pokaždé zamíchá a rozdá karty jinak, tak nám ještě v září připravil radostné setkání s novými koťátky. Což byla novinka i pro kocoura. Který na ně pravidelně zpovzdálí jen čuměl a jakmile byla koťata bez dozoru, dorážel na ně… se cítil, frajer, roční.. Očkovat ani kastrovat jsme ho nedali.., člověk se sám dnes bojí, co nám tam velebnost přimíchala, tak nemůžu být tak krutá a udělat něco jiného vlastním miláčkům.

Tedy roční, nekastrovaný kocourek, nesnášen naší kočkou, začal značkovat. Pravidelně jsme ho viděli venku jak si značkuje.., ale doma si netroufl. Tak jsme byli v klidu a nezvyklý, protože to kočky nedělají, tak nemáme tu zkušenost. A ejhle. Najednou se vrátíme z Mikulášské besídky a doma smradu jak v opičárně.. Ale takový, nepopsatelný smrad. Horší jak moč, ta není tak pronikavá. A když jsme našli příčinu, tak se holka málem odstěhovala… Chuděra to brala trochu osobně, že se jí ten malý hajzlík – nevděčný, takhle pomstil. Bylo mu dobře, tak si to tam označkoval a bohužel se i počůral. Když jsem došli tak se opatrně a nenápadně dekoval pryč ze dveří. Kompletně až na matraci jsme musely všechno dát vyprat. Plyšáci, absolutně všichni, označkovaní… Polštářky, peřina, deka, prostě se s tím nemazlil. Vzal to poctivě.

Kocourovi jsme se poděkovat už nemohly, protože byl dávno venku a my pak s holkou tak hodinu vše čistily a vyměňovaly, větraly… no nešlo to pryč. Holka si hold lehla v obýváku, dala jsem jí erární peřinu. Druhý den už to bylo oprané, suché, vše se jakoby vrátilo do normálu a kocourek byl poučen a pro jistotu velmi hlídaný, jestli nám nejde do ložnic a pokojíčků… Pokaždé, když směřoval tím směrem, byl vrácen ke krbu nebo na pelíšek u okna, který má tak rád.

A po týdnu znovu. „Tak to jsi podělal kamaráde. Kulky nebo zima, vyber si“? zeptala jsem se ho vážným hlasem. Vypadal, že raději půjde ven. Takže od teď máme kocourka a koťata v dílně. Má tam svojí třetí misku a dokonce spává s nimi. A to ho čeká ještě jedno překvapení na jaře. Holky půjdou pěkně na kastraci. „To bude peklo“, řekl David. A má pravdu. To bude peklo. Ale já tady nebudu mít přece množírnu koček. To by bylo 20 koťat ročně a taková poptávka není. Bohužel. „Takže kocoure – šach mat.“